PENCAST březen 2023 - texty
Jako Fénix z popela
Rozhovor Hany Soukupové s Ondřejem Vaculíkem, předsedou PEN klubu
V čele rekonstruovaného výboru stanul nový předseda Ondřej Vaculík. Dopis, kterým oslovil členy, je radostné čtení. Naše členstvo není tak inertní, jak se zdálo. Výzva profesorky Haškovcové, kterou oslovila plénum, se setkala s odezvou. Rozpočet na tento rok, který hrozil smutně trapnou ostudou, se – citujeme slova předsedy: „podařilo sestavit vyrovnaný, v optimistické verzi i docela potěšitelně přebytkový.“ Takže jedem dál!
Od února je novým předsedou českého PENu Ondřej Vaculík. S jakými pocity vstupujete do nové role?
S pocity velké odpovědnosti, pochopitelně, a trémy. Protože nejsem člověk, který by v PENu ve výboru dlouho působil, byli jsme zvoleni v dubnu minulého roku. A předsedou jsem se se stal díky – či spíše vinou – okolností, které pro nás byly tíživé. Zvolená předsedkyně podala rezignaci. Ukázalo se však, že zbyli ti pracovití a já jsem se dal přesvědčit, že jsem zhruba jediný, kdo na to má nejvíc času a může se tomu věnovat, protože jsem důchodce.
Řekněme rovnou, že práce v PEN klubu je práce v podstatě dobrovolnická. Kde budete ale hledat finanční prostředky na své akce a vůbec na to, abyste mohli fungovat? Protože ta finanční situace není růžová.
Dosud jsme vždy měli několik zdrojů. Jedním jsou granty: Podáváme žádosti o granty na plánované akce
a programy – a pak buď grant dostaneme, nebo ho nedostaneme. A tenkrát jsme nedostali grant Magistrátu hlavního města Prahy na pořádání festivalu Hašek 100, což jsou oslavy k 100. výročí úmrtí Jaroslava Haška
a 140. výročí jeho narození. Potom jsou tu sponzoři, podpora víceméně soukromá, jako je fundace Sekyrova, nebo i jiné zdroje. Pochopitelně - co je pravidelné a stálé, jsou členské příspěvky. S těmi samozřejmě počítáme, pokud ovšem zase ti členové platí! Neplatičů bylo dost, ale mnozí se polepšili. A teď, co nám velice pomohlo,
a bez čeho bychom se asi nedostali dál, je sbírka. Obrátili jsme se na své členy s prosbou, aby PENu pomohli
z úzkých, a ti obratem přispěli, a někteří i velmi velkoryse, sláva jim. Takže se nám podařilo, že provoz na tento rok máme zajištěný a můžeme uskutečnit všechny akce, které jsme chtěli, a můžeme také platit náklady na fungování našeho centra, například nájem této kanceláře, kde teď nahráváme.
Mohli bychom ještě zmínit nějaké stěžejní akce toho letošního roku?
Nejdůležitější akci (která si myslím je připravená velice dobře) pořádáme ve spolupráci s Památníkem národního písemnictví, s Ústavem pro českou literaturu Akademie věd; to je onen festival Hašek 100. Začíná 21. března, kdy bude vystaven originál Haškova rukopisu Osudy dobrého vojáka Švejka, 24. dubna budou probíhat semináře, věnované překladům díla Jaroslava Haška. Pak jsou ještě doprovodné programy: Ze Švejka bude například předčítat Jiří Lábus. Přemysl Rut se svou hereckou i životní partnerkou Markétou Potužákovou připravují pásmo písniček a hudební produkce z daného období.
Důležitým smyslem činnosti PEN klubu je solidarita s pronásledovanými spisovateli po celém světě. Bude i v tomhle směru činný Český PEN?
Připravujeme celý cyklus čtení, besed, přednášek, zakončených na příští rok konferencí. Chceme oslovit
i některé ukrajinské spisovatele, a vlastně by nás zajímalo pozvat i ruské spisovatele, kteří se doma dostávají do nějaké klatby. Což je vždy třeba zvažovat, protože u cenzurovaných a perzekvovaných autorů hrozí riziko, zda se budou moci do své vlasti vůbec vrátit.
V tomhle směru je asi činnost českého PEN klubu v rámci naší republiky ojedinělá, ale jinak je asi těch organizací, které se věnují literatuře víc, možná mezi sebou i trochu soupeří, tak jakým způsobem chcete přilákat třeba nové mladší členy?
Já si myslím, že tady nejde o soupeření, protože ty jiné organizace, třeba Obec spisovatelů, je profesně zaměřena na spisovatele. PEN z hlediska svého mezinárodního poslání sdružuje nejen spisovatele, ale obecně tvůrce, vědce, překladatele, literární teoretiky, kteří publikují a nějak zasahují kulturně do společnosti. Čili si myslím, že v tomhle jsme my asi jedineční.
A jak tedy budovat prestiž PENu, aby měli lidé zájem do něj vstoupit? Ti, o které stojíte.
Ona je to vlastně výběrová organizace. Vždycky se výbor dohodne na tom, kdo by mohl vstoupit, protože už má takovou proslulost nebo takové zásluhy. Je osloven, a buďto to přijme, nebo nepřijme. To je ale někdy ošidné, někdy se stává, že ten, kdo je tak proslulý, je už pokročilejšího věku... Musíme více uvažovat nad lidmi mladými, kteří dělají něco originálního, znamenitého, a my to ani třeba nemusíme vědět. Musíme se tedy snažit – zaprvé abychom se více dozvídali, a dozvíme-li se, neváhali je oslovit.
Také oceňujete lidi, kteří něco pro českou literaturu významného vykonali.
České centrum Mezinárodního PEN klubu udílí ceny dvě, jedna je Cena Karla Čapka, tu PEN udílel minulý rok
a tento rok jsme udíleli Cenu PEN klubu s podtitulem Vlastní cestou, kterou obdržel spisovatel, editor a básník Miloš Doležal. Ono to je vždycky bienále, takže jeden rok je jedna cena a druhý rok je druhá cena.
-HS-
PEN Germany má nové vedení
I náš PENCAST hledá novou tvář. Přibylo mu nové tlačítko, od tohoto čísla bude k dispozici také
v německé verzi. Navázali jsme užší pracovní kontakt s Berlínským PEN a těšíme se na další spolupráci!
Na mimořádné valné hromadě, která se konala 13. října 2022 v Darmstadtu v hybridní formě, zvolili členové PEN Německa nové vedení nejstaršího a nejznámějšího spisovatelského sdružení v zemi. Novým předsedou PEN Germany se stal José F. A. Oliver z Hausachu ve Schwarzwaldu.
Novým generálním tajemníkem PEN Germany se stal Michael C. J. Landgraf z Neustadtu an der Weinstraße.
"S úctou k úřadu se těším na úkoly, které mi nejsou z mé předchozí činnosti na plný úvazek a z dobrovolné činnosti neznámé," říká Landgraf. Vede Centrum náboženského vzdělávání evangelické církve v Neustadtu an der Weinstraßes a také Muzeum Bible v Falci, které založil. Rovněž přednáší didaktiku a náboženskou výchovu na univerzitě v Mohuči. Vydal úctyhodné množství titulů, včetně románů, literatury faktu a školních učebnic, ale také svazků poezie a cestopisů.
Landgrafovo jmenování generálním sekretářem lze označit za šťastnou náhodu pro České centrum PEN, protože v rámci svého vzdělávání působil i v Praze. Pfalzká evangelická církev, pro kterou pracuje, je v úzkém kontaktu s Českobratrskou církví evangelickou husitskou.
-ET-
José F. A. Oliver Michael C.J. Landgraf
PEN Deutschland hat eine neue Führung
Auf seiner außerordentlichen Mitgliederversammlung in hybrider Form haben am 13. Oktober 2022 in Darmstadt die Mitglieder des PEN Deutschland die neue Spitze des ältesten und renommiertesten Schriftstellerverbands des Landes gewählt. Neuer Präsident des PEN Deutschland ist José F. A. Oliver aus Hausach im Schwarzwald.
Neuer Generalsekretär des PEN Deutschland ist Michael C.J. Landgraf, aus Neustadt an der Weinstraße.
„Mit Ehrfurcht vor dem Amt freue ich mich auf die Aufgaben, die mir aus meinen bisherigen haupt- und ehrenamtlichen Tätigkeiten nicht unbekannt sind“, sagt Landgraf.
Er leitet das Religionspädagogische Zentrum der Evangelischen Kirche der Pfalz in Neustadt an der Weinstraßesowie das von ihm gegründete Pfälzische Bibelmuseum. Er ist Lehrbeauftragter für Didaktik und Religionspädagogik u. a. an der Universität Mainz und hat über 130 gelistete Bücher verfasst, darunter Romane, Sach- und Schulbücher sowie Lyrikbände und Reiseliteratur.
Die Berufung von Landgraf zum Generalsekretär kann für das Tschechische PEN Zentrum als ein Glücksfall bezeichnet werden, denn im Rahmen seiner Ausbildung war er auch in Prag und die Evangelische Kirche der Pfalz, für die er arbeitet, steht im engem Kontakt zur hussitischen Evangelischen Kirche der Böhmischen Brüder, der Českobratrská církev evangelická.
-ET-
Akce Kámen v komiksové knize a také jako výstava
Spisovatelka a badatelka Václava Jandečková společně s kreslířem
Michalem Kociánem připravila komiksovou knihu Akce Kámen.
Ta poutavou a populárně naučnou formou přibližuje téma
komunistických zločinů typu Akce Kámen.
Původcem těchto ještě stále málo známých a kdysi přísně utajovaných akcí
byla Státní bezpečnost, která tyto nezákonnosti páchala v Československu
už krátce po únorovém převratu. Badatelka Václava Jandečková se snaží šířit
povědomí o těchto nepromlčených zločinech v nejrůznějších formách,
tentokrát v komiksu.
Akce spočívaly v organizování pastí pro předem vytipované oběti vyprovokované
k útěku z Československa. Vše bylo vymyšleno tak, aby STB mohla vyslýchat
vyhlédnuté osoby na falešných německých celnicích v domnělých úřadovnách
americké vojenské kontrarozvědky.
Knihu vydalo za podpory ministerstva kultury, měst Klatovy, Kdyně, Planá u Mariánských Lázní, městyse Všeruby a soukromých dárců nakladatelství Argo. Zároveň Václava Jandečková společně s Michalem Kociánem komiksovou výstavu převedli také do podoby panelové výstavy, kterou výrazně finančně podpořil Plzeňský kraj a záštitu jí udělil hejtman Rudolf Špoták. Výstava je připravena jako dvojjazyčná, v českém a v německém jazyce. Prvním místem, kde byla uvedena, bylo klatovské Gymnázium Jaroslava Vrchlického, a to na přelomu loňského a letošního roku. V současné době se připravuje instalace výstavy na Masarykově gymnáziu v Plzni.
Lukáš Kopecký
Vladimír Karfík: Opožděné otázky / Za Jaroslavem Šedivým
VŠECHNO SOUVISÍ SE VŠÍM. Ggenerace zasloužilých, těch s disidentskou
tradicí a v slávě Havlova jména, zvolna, ale neúprosně odchází. Čas je to,
co se stává! Je třeba nových sil, v jistém smyslu nového začátku.
Členy PEN klubu byli od jeho založení i muži, kteří si tuto otázku kladli
ve vší vážnosti. Za všechny připomeňme profesora Jana Sokola – s jeho
nenapodobitelným uměním mluvit o velmi zásadních a velmi komplexních
věcech podmanivě prostě. Nedávno nás opustil Jaroslav Šedivý, takhle
na něj vzpomíná Vladimír Karfík:
Rád si připomenu, jak jsme se od počátku nastupující normalizace scházeli
v rozličných bytových společenstvích. Jedním z nich po zastavení Literárek (Listů)
byly byty tehdejších věrných redaktorek. Po propuštění z vězení přicházíval
i dávný spolupracovník Jaroslav Šedivý. Tehdy jsem ještě nevěděl, že psal svou
knihu o děkabristech, nazvanou Pokořená revoluce (nejprve mohla vyjít jen pod jménem pokrývačky). Byl bych se tehdy zeptal, nakolik ho k tomuto tématu i názvu inspirovalo vězení a osudy ruských revolucionářů. Mnohem jasnější nám tehdy byla Kunderova inspirace v Nesnesitelné lehkosti bytí. Bylo totiž veřejným tajemstvím, že Kunderův hrdina skončil u mytí oken jako jeho blízký přítel Jaroslav. Později se Kunderovi Jaroslav vloudil do knihy ještě nejméně jednou. Zájem o metternichovské téma z evropské historie a diplomacie byl mi u Šedivého mnohem pochopitelnější, než pozdější úspěch prvních týdnů ze zlomu osmdesátých a devadesátých let, dodnes fascinující. Od mytí výloh a oken a večerní práce historika, jemuž bylo blízké téma diplomatického kompromisu, se Jaroslavu Šedivému s Jiřím Dienstbirem a Lubošem Dobrovským podařilo během necelých dvou měsíců už 26. února 1990 se sovětskou vládou diplomaticky dohodnout, že všechny sovětské vojenské posádky opustí naši zem. Bylo za tím přesvědčení, že prvořadým úkolem dne po listopadu je vyprovodit sovětská vojska zpět domů, navzdory tomu, že byla ještě dlouho poté ve všech sousedních zemích. A že radou Západu byla opatrnost. Jaroslav se tehdy po tomto nevídaném úspěchu nadále věnoval praktické mezinárodní diplomacii a práci spisovatele. Čím však historika překvapivě zaujaly dějiny templářů, mocného řádu strážců Božího hrobu
a mocné finanční instituce, pro jejíž bohatství a údajný tajný poklad Filip Sličný řád zničil, to také nevím. Bohužel, všechny příležitosti, kdy stačilo se jenom zeptat, jsem propásnul. Dnes už mi na to Jaroslav neodpoví.
Vladimír Karfík
Foto: Jiří Hubený
Více o Jaroslavu Šedivém např. na:
https://www.praha.eu/jnp/cz/co_delat_v_praze/kultura/poznejte_spisovatele_a_diplomata.html
Zaplnit prázdné místo... Díky, Martine Bojdo
Tak co je, sakra, s tou pravdou? Sluší se mluvit o víře? Mohou mít vnitrozemci
mořskou nemoc? O instinktivních soudech aneb předsudky našich epigenů.
Co jsme se bohužel naučili a kde nám žijí lvi. Obrození ještě neskončilo.
Zaplnit mlžné prázdno – díky, Martine Bojdo! Martin Bojda je český filosof,
který se soustavně a brilantně zaobírá otázkami, které se mi neobratně
převalují v hlavě.
Pocházím po přeslici ze starého českého selského rodu, trosky statku naleznete
na sever od Hradce Králové.O kraji s husitskou, resp. orebitskou tradicí psal Alois
Jirásek…. Lidé tu většinově přijímali podobojí, pak už se to nesmělo… kdo se nechtěl
stát katolíkem, hlasoval nohama. Po roce 1628 tudy táhli exulanti z Čech. Mohutný proud uprchlíků se valil
do Saska a do Pruska (a měl nemalý podíl na tom, že rybářská vesnice na Sprévě přerostla do rušného mezinárodního Berlína). Moji předkové měli pěkný grunt, chlévy z pískovcových kvádrů po románsku klenuté, obytná dřevěnka obnovovaná ob generaci. Doma měli sice Bibli kralickou, ale byli rozumní a stali se z nich katolíci. Co, Říha přeci vyjde s každým farářem, povinni faře potahem jsou, co paměť (kronik) sahá… Úplně dobře jim při tom asi nebylo, po generace se zachovala trpká ironická tradice. Co má bejt, má bejt, ale vocaď pocaď. Takový postoj neprospívá sebeúctě, některé obranné mechanismy z té doby přetrvaly staletí.
Ještě moje maminka (ročník 1913) říkala naprosto spontánně, když přišla řeč na souseda: „Takovej hodnej člověk, ale chudák, je to evandělík…“ Moje babička (1888) málokdy něco řekla naplno (chudera, nemohla si to dovolit), ale že co řekne, to stojí za to si pamatovat, jsem věděla už tříletá. Tehdy mi řekla: „Pánbůh je. Ale jak je, to si už musí každej rozhodnout sám…“ Já (1948) jsem patřila k těm v každé generaci poměrně početným puberťákům, kteří tomu prostě chtějí přijít na kloub, té Pravdě. Chuti jsem měla více než píle a schopností (v tom také zajisté nejsem sama) a pod polštářem Kantova Prolegomena ke každé příští metafyzice, která bude moci vystoupiti jako věda… Dějiny filosofie se ve dvacátém století v našich šířkách učily zhruba takto: Zlomky presokratiků: mnoho řeckých jmen, po každém zbyla jedna věta. (Herakleitos, vše teče, třeba.) Je to jako společenská hra – kdo ji dokáže nejpůvodněji interpretovat, vyhrál. Sofisté, kteří prvně předvedli, že pravda může být funkcí obratnosti. (Fuj.) Aristotelés, Platón. Platón byl idealista, Aristotelés materialista. (Hm?) Pak se do toho zapletlo náboženství (fuj), padla říše římská a všechno se pokazilo. Skoro osm set let se prakticky nestalo nic, co by stálo za slovo. Temný středověk, scholastika, to je, když nám kvůli Heloise vykastrovali Abelarda. Až ti pokrokoví začali prosazovat Platóna proti Aristotelovi (Hm, hm??) a zrodila se renesance, věda a pak průmyslový věk.
Pravé myšlení začalo s Descartem, když řekl: „Myslím, tedy jsem.“ (Podezřelé: Není to píčovina? Ostatně, byl katolický mystik, ale to nám neřekli. Psy považoval za stroje, což bylo v daném dějinném okamžiku pokrokové, protože vivisekce přispěla k rozvoji poznatků o člověku…) Pak to šlo rychle: Koperník, Leibniz, Newton, nový věk může začít! Pak můj milý Kant s hvězdami nad hlavou a mravním zákonem v sobě – to bylo ovšem pěkné. Ty hvězdy. A přišel Hegel a s ním dějinnost sebevývoje absolutního ducha. Což bylo komplikované a duchaplné, divné ovšem bylo, že absolutní duch se sebevyvinul a dosáhl svého top právě v osobě svého myslitele, resp. pruského panovníka, Hegelova titulárního nadřízeného. (Takže dějiny jako končej bitvou u Jeny? Hm, myslila si studentka.) Ještěže přišel Marx a obrátil Hegelovu dialektiku z hlavy na nohy (Prosím? Jak to udělal? dychtilo se to dítě a dozvědělo se, že místo absolutního ducha nastoupila praxe a dějinnost a vývoj nekončí bitvou u Jeny (1806 , Hegel prý dopisoval Fenomenologii ducha za hřmění děl), ale až komunismem, a to už bude brzo.
(A k tomu se nedalo nic dodat, to se říkalo sice z katedry, ale s jazykem v tváři, jak říkají Angličané (a všichni dobře víme, co to znamená), takže nebrat! A to je všechno. Pak tu ještě byli nějací… no, pozitivisté a pragmatici
a novokantovci, ale… to celkem nestojí za řeč, všichni utonuli v instrumentálním pohledu na vědu, v obstarávání, jak by řekl Heidegger.
Takže zbývá existencialismus: vědomí, že umřeme a nic nám nepomůže, každý za sebe a na vlastní odpovědnost. Dokáže-li to. Je to velice těžký úkol, kdo ho vezme vážně, dostane mořskou nemoc. (Viz Sartre:
La nausée). A naše ubohé, neučené, líné, necepované hlavy se dosud potácejí v evropocentrickém absurdním mesianském požadavku stálého vývoje vzhůru a vpřed, zítra lépe než dnes a včera úplně blbě. Zavrhli jsme klasické rakouské školství jako neživotné a formalizované a nahradili jsme ho tímhle: Náš lid – my všichni – se chceme mít líp a líp a líp, a máme na to právo! Sypu si popel na hlavu: je to i má vina, má veliká vina. Měla jsem vždy výrazné podezření, že to přece není, nemůže být všechno.
Ale nebyla jsem dost pilná, dost ochotná se učit, dost nadaná a dost oddaná věci. I když univerzitní knihovna
i tehdy byla plná knih, plných sáhodlouhých vět a psaných švabachem. (Pravda, německá klasická filosofie
si na populárnost sdělení právě nepotrpí.) Jenže je nepopiratelnou součástí naší kulturní tradice. A já v ní tápu jako slepá. A objevuji nové věci, což je extrémně zábavné! Zjišťuji, že nevím téměř nic o německém romantismu, o německém obrození, o pojmu národa, o hnutí Bouře a vzdoru, o všem, co stálo u kolébky našeho národního obrození, co nás zformovalo jako Čechy. Jak jsem zjistila z rozhovorů s velmi inteligentními maturanty, nebude to jen můj problém. Naši exulanti si sebou možná odnesli něco nevratného. Jejich stopy najdeme všude. Kousek za našimi hranicemi, v Ochranově ( Herrenhut, příjemný výlet na kole), nalezneme svědectví o realizované utopii, o společenství rovnosti. Jejich společenství jsem našla v Ladakhu a ve Venezuele. Ovšem, nemluví už česky.
My, co jsme tu zbyli, mluvíme česky. Někdy ovšem říkáme zoufalé hlouposti. Naši obrozenci německy uměli, naše obrození – česká sebereflexe a sebekonstituce jako sebevědomého kulturního národa – ještě neskončilo. Je to fascinující téma. Opatrně jsem ho nakousla v jednom z minulých čísel malým článkem o Kollárovi . Nebyl to šťastný krok. „Brr, Kollár!“ prohlásil vážený člen naší redakční rady. „Jen slyším Kollár, a už vím, že to nebudu číst!“ Takže se těch, kteří dočetli až sem, tichounce ptám: Nebylo by od věci toho vzácného muže, o kterém byla řeč na začátku, Martina Bojdu, oslovit ? Nebylo by hezké, kdyby se stal našim členem a my se od něho mohli příležitostně něco naučit?
Olga Walló
Knihy, na které jsme zapomněli: Sváťa Karásek
Náš zbrusu nový předseda navrhl, že by měl PENCAST obsahovat rubriku KNIHY, NA KTERÉ JSME ZAPOMNĚLI. Zdá se to být nápad znamenitý. Zapomínáme, odhazujeme a nepamatujeme si velmi mnoho, velmi rychle a nejen knihy. Zapomínáme na úplně základní věci. A ony nás pak zaskočí. Leží tu přede mnou sbírka kázání, padla mi do rukou náhodně, maně, na návštěvě, jen tak. A zjistila jsem, že se od ní nemohu odtrhnout. Že ji čtu – pomalu, nedůvěřivě – a pak v úžasu – a že ji čtu nahlas a že ji čtu s láskou. Napsal ji Sváťa Karásek, ano, ten evangelický farář, ten undergroundový písničkář. Kniha se jmenuje – příznačně dvojznačně – Boží trouba.
Umřel před třemi roky, bylo mu 78. Znávala jsem ho ze studií a nebrala jsem ho vážně. Hrál na občas ne moc naladěnou kytaru a zpíval hodně přírodně. Když byl donucen emigrovat, svěřili mu v Curychu farnost v malém hezkém kostele vysoko nad zelenou řekou Aarou. Chodilo tam hodně lidí, byl exot. Kázal němčinou někdy jen přibližnou, jeho čeští spoluexulanti o tom vyprávěli veselé historky, ze kterých mi bylo divně. Kázání je forma náročná a vtipná: Jak zprostředkovat – na úrovni – vysoce duchovní obsah tak, aby byl úplně pochopitelný
i prosťáčkům i malým dětem? Jak přitom zaujmout ty ostatní? Jak se nepodbízet příliš, jak neslevit a přece strhnout všechny? Je to forma úctyhodná, tisíciletí pěstovaná a v minulosti vysoce ceněná, dnes však jako literární žánr prakticky zapomenutá. Pokud tuhle knížku otevřete, možná vás – jako mne – práskne do očí, jak dobrým, rafinovaným a vysoce sofistikovaným autorem Sváťa Karásek byl. Krom toho, že to byl vnitřně koherentní muž veselého a dobrého srdce, cosi jako František z Assisi mezi námi. Který byl ostatně také dobrý básník. A pokud se ji rozhodnete i číst, zkuste ji, prosím, číst nahlas. Někomu svému. Vyzkoušela jsem, funguje to. Ona je totiž právě doba postní, málem jsme i na to možná zapomněli.
-OW-
Proto ať nás všichni pokládají za služebníky Kristovy a správce Božích tajemství. (1 K 4, 1)
Přátelé v Kristu, (…) proč vlastně mluvím o církevním roce s postní době v minulém čase? Což už dnes není?
Je přece tu, stejně jako vánoce, jako advent a svatodušní svátky… ale není tu ta obecnost, která b v dnešním novosvětském věku vytvářela i obecenství – obce, města, Evropy a světa. Zmizel společný jmenovatel, společné hlubinné pouto – neprožíváme spolu advent a ni postní dobu, jsme sice svobodní, ale taky roztříštění a nejednotní; ukazuje se, že společná víra, úmluva, dohoda, společná koncentrace a společná oslava, to vše bylo důležitým předpokladem k sounáležitosti a obecenství dalšímu a my jsme ve své nejednotě a roztříštěnosti špatní sousedé a spoluobčané, neschopní solidárnosti a obrany, vydaní své době napospas. Proto ať nás všichni pokládají za služebníky Kristovy a správce Božích tajemství, říká v dnešním textu apoštol Pavel. (…) Jde tedy o nás. Farář není placeným expertem a reprezentantem církve. Služebníkem Kristovým nemá být jen
on – tedy já – ale my všichni – každý na svém místě. V neděli ráno se tu scházejí služebnice a služebníci, služky a slouhové Kristovi. (…) Pojem sluhy a služky nemusím vysvětlovat, je jasný, jde spíše o to, se k němu odhodlat a zítra, v týdnu jím být. Všichni ať nás pokládají za slouhy – a za správce Božích tajemství. Správce Božích tajemství, to už zní lépe, to jsme povýšili. Kdybychom se tak v pondělí představili v práci, ve škole nebo doma – „Já jsem správce Božích tajemství“ – znělo by to divně. Apoštol také neříká : „Ty jsi správce“, ale „My jme správci.“ Takže nemohu říci: „Já jsem správce Božích tajemství“ – ale: „My spolu chceme střežit Boží tajemství.“ To množné číslo, to je podstatný rys víry. I Ježíš nás v modlitbě Páně učí modlit se v množném čísle: křesťan nemůže být individualista, nemůže být sólista ani solitér ve svém okolí, nemůže tu být sám pro sebe. (…) Jsou významnosti víry, které nemůže člověk sám od sebe získat, které se vyjevují až tam, kde se sejdou dva nebo tři. A já si myslím, že právě ty nejpodstatnější věci vznikají právě až ve společenství. V jedné své písničce, která opěvuje manželství, poukazuji na věci, které jdou jen svízelně, jestliže je člověk sám. Tak třeba sám sebe pochválit – jde to, ale není to ono –, sám se sebou se pohádat, sám sebe zahřát, sám se pohladit či po pádu se sám zvednout. (…) Co tím chci říci: Jsme správcové Božích tajemství, to znamená, že Ducha Kristova pěstujeme my, že vzniká a uvolňuje se z našeho společenství, že to není individuální výkon, ale právě tajemství, do něhož jsme vírou Bohem zasvěceni.(…) Víra není autarkická, neživí se sama ze sebe, ale tajemně vzniká za určitých podmínek. A tak jsem já, a tak jsme všichni zde přítomní, těmi, co přijímají, i těmi, co dávají, těmi, co jsou obdarováni i těmi, co obdarovávají –je-li ovšem mezi námi živý Duch Kristův: jinak jsme jako kojenci bez mléka.
Sváťa Karásek, Boží trouba, Kalich, 2021, 2. vydání, str. 104-109 (kráceno)
Češtinové jaro je tu!
Kdy se jaro stalo ročním obdobím a jak se mu říkalo předtím? Co mají
naši nejslavnější literární padělatelé společného se strážmistrem Jarým
z Četnických humoresek? Etymo a eskymo Honzy Čápa stopuje příběh
jara v naší mateřštině.
Češtinové jaro je tu!
Táta cestou na venku
našel včera sněženku
vedle petrklíč
zima už je pryč ...
České básně i říkadla rámují obvykle příchod jara právě rozkvetlou květinou nebo prvně zaslechnutým ptačím zpěvem. Stejně důvěryhodným svědkem tohoto období jsou ale jarní slova. Svěžest právě začínající sezóny vychutnáváme na českém jazyce osobními jmény i národní hymnou, především ji ale oslavujeme v mluvené řečí, která tuhle sezónní bujarost v sobě nosí.
České jaro přitom nejspíš platívalo celoročně, stejně jako jeho německý příbuzný das Jahr nebo anglický year, a také básníci minulého století psali ještě o dívkách v kouzelném věku šestnácti jar. Podobný význam dokládají i jednoroční trhy, kterým dodnes staromilsky a kvůli turistům říkáme jarmark.
Že jaro nemuselo být ani časovým obdobím, napoví nám zase přítel mistra Jana Husa, astrolog a lékař Křišťan
z Prachatic, který ve svých Lékařských knížkách český středověký rok ještě rozděluje na léto, podzimie, zimu
a podletie. Pokud vám jeho podletie něčím připomíná podzim, jste detektivové na správné stopě: V české slovotvorbě totiž naleznete i podjaří, které stejně jako předjař znamenalo čas před jarem, podobně jako je podzim před zimou a podvečer před večerem.
Podletie bylo jako období každopádně vystřídáno jarem až před 16. stoletím a do té doby – stejně jako jař a jěř - značilo hlavně jarní setí a výsev. Původně šlo tedy o zemědělský pojem, což dodnes platí o jarovizaci, která zas urychluje růst pěstovaných plodin.
České jaro totiž v jazyce stojí především na vegetaci, a poztvrzují to i názvy jarních měsíců: března, kdy raší břízy, a dubna, kdy se zas listem odívají duby. Květen jako doba jarních květů už to jen podtrhuje, ale nezapomínejme, že jeden z jara květ - utržený kdysi Josefem Kajetánem Tylem ve Wimmrových sadech
v Praze – se nám doslova skví i v národní hymně. Opěvujeme tedy svoje jaro celoročně i celostátně:
Jaro přišlo do kraje,
děcko laškovité,
v očích mělo fialky,
v líčkách šotky skryté.
Takhle personifikuje veselé jaro s fialkovýma očima básník Josef Václav Sládek, ale asi nejdokonalejší otisk jara nese v češtině jiná jarnička, a tou je prvosenka. V jejím názvu, který si obrozenec Jan Svatopluk Presl vypůjčil
z polského slova pierwosnek, jako by byla zakuklená i slovanská vesna. Zároveň je v něm ale zakódované latinské PRIMI VERIS a italské prima vera, tedy termín prvního jara, který je i prvním slovem Felliniho filmu Amarcord - jarním cyklem v naší části planety veškerý život zkrátka začíná.
Není pak ve světě symboliky divu, že ve slovanských pověstech je prvosenka i klíčem, kterým pohanský Perun
a později Svatý Petr jaro odemyká. Kvůli tomu ostatně prvosence dodnes říkáme také petrklíč.
Možná řeknete že tohle jsou osamělé, účelově připravené výjimky – jedna vlaštovka ostatně jaro nedělá -, ale v českém jazyce máme s jarem přírodní populační explozi propojenou až hromadně. Vždyť slovo jarý znamená hned bujný, čilý, mladý a nadšený, a tyhle vlastnosti čeština dál optimisticky rozmnožuje a přenáší na naše sousedy: Jařina například, neoznačuje jen obilí, ale také obecně mládež. Jarost je zas mladická síla, kterou nám už po staletí vykazují osobní jména jako Jaromír, Jarek, Jarmila, Jaroš, Jareš, Jarolím, Jařík i Jarůš. Není ani překvapením, že jarně si pojmenováváme i svoje kladné hrdiny jako Jarka Metelka v Rychlých šípech nebo strážmistr Jarý z televizních Četnických humoresek.
Na téhle jarní vlně surfovali i padělatelé Rukopisů královédvorského a zelenohorského, Josef Linda a Václav Hanka. Ti do předstíraného nálezu ze 13. a 14. století vepsali na začátku 19. století třeba slovo jarota, které mělo v kontextu znamenat jarost, mladistvost a svěžest. Novotvar, který by jim oficiálně neprošel, uchytil se tehdy jako uvěřitelný a starobylý odkaz předků.
Až do 21. století jarota v našem slovníku sice nevydržela, podobně jako jarotekoucí Vltava, kterou opěvoval Josef Svatopluk Machar, anebo přídavné jméno jarobujný, nad kterým už slovníkáři udělali křížek. Zůstala nám ovšem z těch starých obrozenských jar ve slovní zásobě bezpečně bujará nálada a rozjařenost, nebo rozjařilost, často dnes opisy opilosti.
Uveďme si ale zcela střízlivě ještě jeden důkaz jazykového kouzla a jarního optimismu, které spolu žijí dodnes zřejmě i na úřadech. Lingvisté totiž vypátrali, že v nových zástavbách České republiky v nevypsané soutěži Sezónní názvy komunikací suverénně vede ulice Jarní. Máme jich prý v Česku 53, zatímco Letních u nás vede jen 33, Zimních 19 a Podzimních už pouze tucet. Meteorologické jaro netrvá ani stovku dní, ale do Jarní ulice by se chtěl stěhovat snad každý.
Honza Čáp
