ČESKÉ CENTRUM MEZINÁRODNÍHO PEN KLUBU

Ani v regionech naši členové nezahálejí. Josef Holcman, spisovatel, divadelník a právník, který žije žije ve Zlíně, napsal o svých zkušenostech z autorských čtení a besed zajímavý text s názvem Moje literární turné po Valašsku a okolí. Přečtěte si ho, anebo poslechněte.

​​

Spisovatel a statečný chlap Jiří Stránský chtěl jako prezident českého PEN klubu zavést praxi, podle které by spisovatel dostal celý honorář za vydanou knihu až ve chvíli, kdy absolvuje několik besed v nejzapadlejších vískách. Tak, jak to dělají ve Skandinávii.

     Snažím se touto myšlenkou řídit, i když v devadesátých letech neprošla. Prvního října roku 2021, před parlamentními volbami, jsem měl besedu se čtenáři v Nevšové. Sto dvacet očí mě táhlo druhou hodinou po zrádné brázdě básnivosti a já nadšený jsem četl z Osobního poplachu pasáž, vyslovenou mým otcem v sedmdesátých letech: Já u lidí nevidím ani potřebu o svobodu bojovat, zakrmili nás!

     Bylo pozoruhodné, že během asi šedesáti minut mého čtení se zjevovali a nakukovali na mě neznámí mladí muži, tu zpoza opony, tu z tiše potevřených dveří, tu z chodby, i za okny se mihli. To mě rozčilovalo, když na mě vyvalili hlavu, přejeli očima prostor a zase ji stáhli do tmy. Jednoho jsem pozval dál, ale on nabídku nepřijal. Napadlo mě, že je to absurdní situace jak z Kafkova Zámku, kde Josefa K. pronásledovali jeho pomocníci na každém kroku. Už jsem se chystal vyskočit po jednom z nich, když tu se otevřely hlavní dveře rukou mladého policisty a do sokolovny vkročil jistý pan Vondráček, doprovázený svým místním voličem, který cestou k mému zdřevěnělému stolu rozdával Babišovu knížku Sdílejte to, než to zakážou – knižní škvár, kterého se ptám: Kdo by tě chtěl zakazovat, když jsi k smíchu? No, ne každá mysl je schopná zdokonalování, s věkem je to spíš naopak, vím to podle sebe.

     Skočil mi ten důchodce do oněmělé řeči: Dovolte mně, abych přivítal na naší půdě pana předsedu parlamentu České republiky doktora Radka Vondráčka! Pan předseda mně podal ruku, ta se zvedla jak po mrtvici a podala se mu, čtyři příznivci zatleskali v tom naráz úzkém prostoru, jenž mě dusil, takže jsem to vyslovil: „Pane předsedo, každý má v životě právo na omyl, ale kdo slouží vašemu předsedovi - majiteli, dopouští se nepravosti a možná i zločinu.“

     A on s úsměvem: „Pane doktore, já vás znám. To tak není, jak říkáte, já su masarykovec.“

     Podlaha pode mnou zaduněla, to T. G. M. do ní kopl zespodu a já k paní knihovnici, která o ničem nevěděla: Tak toto jsme si nedomluvili, a prchl jsem, jenže jsem si v sále zapomněl tašku se svými knihami, takže jsem se musel vrátit a místní ochotné seniorky mně zatarasily únikovou cestu ze sálu jemným párkem s vynikajícím domácím chlebem a pan předseda parlamentu mně popřál dobré chuti a já: Kde se tady berete, na konci světa a on pravil, že jede náhodou kolem. Já jsem se poté, co jsem zbaštil párek, podruhé vytratil. Prý: jedu náhodou kolem! Venku, už byla tma, naráz radostný hlas: Dobrý večer, pane Holcman! Hledím, kde mě tam kdo může znát a on to byl bývalý prvoligový fotbalista, kterého jsem chvíli vedl, talent, měl jsem ho rád, prošel mládežnickými reprezentacemi, ale bolavá záda ho zavedla až k policii, tak říkám: Co tu děláš, Martine? Hlídáme předsedu sněmovny. Když jsem se na čerstvém vzduchu trochu vzpamatoval, tak jsem kolem tří služebních aut viděl ostražitě popocházet mladé muže

z Kafkova Zámku.

     A pan předseda pravil, že jede náhodou kolem; chachá, zasmál se můj policista.

     Do Zlína jsem řídil značně rozkymácen a dumal, jestli je mně to potřeba. Je. Od té doby jsem se propracoval besedami ve Svatobořicích, Kyjově, Zlíně, Uherském Hradišti, Luhačovicích, Otrokovicích, Ratíškovicích, Slavičíně, Fryštáku, Uherském Brodě a Kostelci u Kyjova zas na Valašsko, do listopadu 2023.

     V Poteči prý néni do řeči, říká nějaké rčení, které zlidovělo. Jel jsem tam už potmě v dešti, ze Zlína hodinu. Na náměstíčku jsem viděl, tak jako v každé řádné obci, dobový pomník padlým z první světové války a vkusně opravenou secesní školu, dnes obecní úřad, kde se konala beseda. A že besedujícím bylo do řeči! Přečetl jsem pasáž z knihy Třetí cesta o inscenacích Maryši:

     „Pane Polívko, my už jsme se na naší cestě ptali dvou režisérů, tak se zeptám i vás. Jak to, že dramaturgie divadel se dnes docela často vrací ke klasickým hrám z vesnického prostředí?“ zeptal se cestovatel Zikmund.

     „Tak, cool dramat světových současných je hodně, ale ne našich. My nemáme Shakespeara, zato máme u nás zvyky a tradice, poznáváme se v nich, většina z nás má předky na vesnicích, rolníky, kováře, tesaře, v nich se vidíme. Tam jsou ty problémy a střety věčný, samozřejmě, protože otrávit starýho chlapa, to je živý téma u nás. Byli jsme

v Mahenově činohře na pražské Maryši. Zuzana Stivínová ji hrála, seděli jsme v hledišti já, Marcelka, dcery Kamilka

s Aničkou, a jak to kafé Maryška nalívá Vávrovi, tak na mě hleděly všecky tři tak, že věděly, o čem to je. Dcery se na mě dívaly škodolibě a Marcelka mlsně. Tys, Josefe, kdesi napsal, že Petra Hřebíčková ve zlínské Maryši za dvě hodiny dokázala odehrát proměnu nevinné panny ve vraha. No a co? Pamatuj si, v každé babě je kus vraha.“

     Tak jsem za tu ztělesněnou myšlenku omluvil, ale přihlásila se paní:

     „Néni potřeba se omlúvat. Byli jsme s manželem na púti na Hostýně, jsme spolem přes padesát roků, a pan farář říká: A neměla jste za ty dlouhé roky chuť se někdy s manželem rozvést? Ne, pane faráři, to nikdy! Ale zabít ho, to mám chuť denně.“

     Besedovali jsme tři hodiny a beseda měla několik konců, tak jsme byli zaujatí potkáním, které se ukázalo být šťastnou potřebou svěřit se navzájem.   

     Lukov je podhorská obec, původně půvabná a dnes výstavní, která má v lese v Hostýnských horách svůj hrad. Je to také ves, kde se v roce 1923 narodil dramatik a spisovatel František Pavlíček. Postavili mu před obecním úřadem bustu, je to ztepilý čin. Byl to statečný Valach, který si za podpis Charty 77 odseděl několik měsíců. Letos, v roce 2024, si připomínají lukovští dvacet let od jeho úmrtí. Přečetl jsem pasáž z jeho knihy Konec patriarchátu:

    „Valašsko je hlubinou bezpečnosti, východiskem i místem návratů. Je to domov mého srdce a paměť mé krve.

V duchu se často cítím před svým rodným krajem jako dlužník, je pořád středem mého života.“

    Posluchači byli tak dojati, že se se mnou dali do řeči. Obyčejně se stydí, ale emoce je přemohly a tak vyprávěli, jak kdo dramatika potkal, když se do rodné vsi vracel. Připomínám jen, že František Pavlíček připravil pro film vrcholné Vláčilovo dílo Markéta Lazarová, ale taky Babičku či Tři oříšky pro Popelku. Napsal desítky divadelních her, vzpomenu jednu, psanou pro herečku Vlastu Chramostovou: V dramatické Zprávě o pohřbívání v Čechách (Dávno, dávno již tomu), dokázal nasvítit postavu Boženy Němcové z naprosto nečekaných rovin, z nichž, mimo jiné, žaluje život ze strázní a závisti, jež opakovaně chystá lidem, kteří přesahují svoje okolí. Nechtělo se nám rozcházet.

     Jaký to rozdíl s besedou v knihovně na Velikové (obec je na kopci), kterou si objednal klub důchodců. Četl jsem 80 minut, ženy se bavily, ale celou dobu kterýsi chlap šlapal po prázdné petláhvi, byl to drtivý mozkový zvuk. Zachmuřený starý muž. Dočetl jsem pasáž z knihy Osobní poplach o zasedání socialistické KOVP (to je komise veřejného pořádku, jíž můj strýc řezník za normalizace pravil k obžalobě, že při čtení Rudého práva v hospodě opakoval několikrát výraz kurvy rudé:

     „Tak to je tragický omyl, ale chápu, že svět chce být klamán. Jak jsem držel ty noviny, tak jsem říkal klúby rudé, klúby rudé.“

     „Jak? A co to znamená?“ vyzvídali.

     „Klúby, jako klouby, víte, u nás se místo českého ou říká: úúúú, to je bolest, já mám totiž řeznické revma

a podívejte se na barvu mých rukou. Je červená, to znamená rudá? Je. To se kdosi spletl a já žádám výslech svědka, který zaslechl tento vulgární výraz. Soudruzi, touha po pomstě se može taky proměnit ve vyznamenání, tak pozor na to!“

     „Jak, pozor?“

     „Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí.“

     „Ale, pane Slovák, já v koutku duše věřím,“ řekl smířlivě předseda komise veřejného pořádku, „že nejste špatný chlap.“

     „Jak v koutku duše? Duše jste zrušili.“

     „Však víte, jak to myslím.“

     „Myslím nemyslím, čest práci, vojáci,“ oznámil řezník a odešel ze zasedání.)

     Zachmuřený občan Velikové řekl do zdi, aniž se mi podíval do očí: „Hněteš kraviny. Kdo tě platí!?“

     „Milý soudruhu, vy asi netušíte, že pravda se dnes dá říkat i zadarmo," odvětil jsem rozechvěle, ale on dál mlel cosi o amerických agentech, tak jsem se sbalil a odešel do kuchyňky, kde se paní knihovnice klepala, omlouvala se mně, hned si musela změřit tlak a byla zralá na mrtvici. Přišel za mnou k čaji do kuchyňky druhý muž, pravil, že je slušný komunista od kolébky, a přesvědčoval mě šeptem, že nemáme svobodu slova, že lidé se bojí říkat, co si myslí, protože od této vlády jim hrozí kriminál. Dal jsem mu najevo, že je vůl. Třetí muž mě při mém útěku potkal na chodbě, dvakrát se ohlédl a zamumlal: „Co říkáte na ty Mašíny?“ a aniž čekal na odpověď, zařval mně do ucha: „To byli vrazi!“ A vrátil se k soudruhům.

     Druhý den jsem jel se synem do své rodné obce koštovat naše vína a telefonoval mně bývalý místopředseda parlamentu ČR: „Pepiku ahoj, slyšel jsem, jak s Tebou zatočil soudruh Šlahašuk. Nic si z toho nedělej. Moje žena byla zlínským zastupitelem a on taky, za káesčéem, měli na Velikové nějakou schůzi a on jí tam vynadal do krav

a tak podobně. Žena přišla domů s brekem. Za pár dní jsme šli na procházku a potkali jsme ho, starého kádrováka a udavače. Říkám: Tak, pane Šlahašuku, a teď se mojí ženě omluvíte.“

     „Téj krávě se nikdy omlouvat nebudu!“

     Poslanec mu dal facku a šli po svých. Večer mu volali z policie, že na druhý den má předvolání k výslechu kvůli ublížení na zdraví pana Šlahašuka. Ta povaha bolševická jela se zaslouženou fackou na úrazovku nemocnice Tomáše Bati a tam tvrdila, že neslyší. Ale vyšetřoval ho pan primář a zjistil, že slyší velmi dobře, při audiovyšetření na nečekaný zvuk reagoval velice briskně. Ten komunista by ovšem měl být věrný svému učení o třídním boji a do nemocnice nazvané po vykořisťovateli Tomáši Baťovi ani nepáchnout.

     Tak jsem to při další besedě v Baťově vile ve Zlíně povyprávěl a po skončení besedy za mnou přišla paní, která pravila, že Šlahašuk jako kádrovák dělal za komunistů jejímu manželovi na pracovišti peklo.

     Ptám se: co po nich, kromě soudruha Šlahašuka, zůstalo? Stovky mrtvých a potoky slz jejich příbuzných. Ve chvíli, kdy se zjevují další spasitelé s rychlými řešeními, proroci skřehotající o referendech a štěbetající o tom, že za komunistů jsme se špatně neměli, tak zbystřím, lekám se a vyvolávám hádky.

     Začátkem letošního února jsem odjel na třítýdenní pobyt v lázních Luhačovice. Dlel tam se mnou a prameny pil

i režisér Břetislav Rychlík. Týden nato jsem měl slíbenou besedu v Kostelci u Zlín a ta se konala taky pro důchodce. Vzal jsem si Rychlíka s sebou jako posilu a nečekaně tam přišli i bývalí stateční disidenti Standa Devátý a Bedřich Koutný. Po besedě velikovské jsem se totiž nehumanisticky zařekl, že pro důchodce už ne! Jenže v Kostelci jsou důchodci vzdělaní a po petláhvi tam nikdo nešlapal. Břeťa Rychlík mně pomohl, když klidně, ale špičkově herecky přečetl z Osobního poplachu pasáž, která tak rozlítila soudruha Šlahašuka z Velikové. I diskuzi jsme s děvčaty vedli, beseda jak má být.

     Při skličující vzpomínce na Velikovou, před řadou dalších besed, jsem se ptal sám sebe, zda platí moje teze, že obec, kde není škola, kostel se hřbitovem, kde nehraje žádná kapela, kde se nehraje divadlo, ba ani fotbal a kde její občané nejsou schopni si samostatně vládnout, je chudší než ty, které atributy řádné obce mají. Nevím. Ale vím, že taková vesnická rodina, kde i hospoda funguje, má svoji minulost. Tam, kde tyto instituce nesídlí či nefungují, tak dědina ztrácí historickou a generační paměť, smazávají se dědičné kulturní vlohy celých rodů, ztrácejí se místní dějiny, jejichž následovníci nevědomky opouštějí svoje individuality a originality a potom jsou snadněji manipulovatelní. To bývalý režim a jeho Státní bezpečnost dobře věděl a uměl s tím „pracovat“ – ďábel Mefisto pro zahálčivé či lhostejné lidi vždycky připraví něco lákavého, aniž je poučí o tom, že za všecko se platí.

     V Kašavě, myslím, platí opak této mojí teze, je v té dědině všecko. V den narozenin jednoho z bývalých tvůrců ZVUKu Karla Pavlištíka, 12. března, jsem tam besedoval v Orlovni, kde je sál a jeviště a kde se hraje ochotnické divadlo. Četl jsem z mých knih Karel chodí po zemi a Třetí cesta. Pořadatelem byl, pozor, klub důchodců. Nic, co by stálo za zaznamenání, se ale nestalo. Pouze mě šokovalo, že většina besedujících důchodců, kteří pamatovali vzestup folklorního sdružení Kašava (Pavlištíkem dirigovaného), byla mladší než já. Jak je to možné, když jsem si

v roce 1978 jako šestadvacetiletý při jejich besedě u cimbálu při cifrování zlomil kotník a bylo to onehdy?

     Veselí na Moravou. Čtyřiapadesát důchodkyň bylo veselých a chtivých slova zvenčí, což jsem se snažil přinést. Dobrá beseda, děvčata se se mnou i fotila. Ovšem dva důchodci se mně od začátku zdáli podezřelí. Jeden spravedlivě usnul, ten druhý měl během mého čtení několik poznámek, a když jsem z Třetí cesty četl myšlenku Ludvíka Vaculíka, že mladí muži by měli mít aspoň na pár měsíců povinnou vojnu, aby se naučili disciplíně

a pořádku, tak na mě starý muž zavrčel: „Aby šli bojovat za ty hajzly z vlády a Hradu?“

     Vzpomněl jsem také místního rodáka Břetislava Rychlíka a jeho originální režie mých knih Cena facky a Osobní poplach a připomněl, že je nositelem Ceny města Veselí nad Moravou. Po skončení mě posluchačky pozvaly do cukrárny, ale ještě předtím ke mně přistoupil ten spící muž a pravil: „Já jsem myslel, že tu bude opravdový spisovatel, ale vy jste hnětl o Rychlíkovi. Já ho znám od dětství a su na něho alergický, víte?“

     „Nevím, ale alergie se dnes dá dobře léčit.“

     Jinak jsem ty dva muže nechal bez povšimnutí, protože na temné emoce neplatí argumenty či logika. Je pozoruhodné, jak jisté procento občanů České republiky relativizuje pojmy jako agresor a oběť, okupant

a okupovaný. Jaká iracionální síla vede tyto lidi k obdivování země, která naši vlast terorizovala ostnatým drátem, kriminály a popravami 45 roků? Až mě přepadá neblahý pocit, že hnacím motorem světových dějin byly a jsou násilnosti větších národů vůči těm menším, které v potřebnou dobu nenajdou zastání. A že hnacím motorem života malých lidiček je závist a z ní vypěstovaná nenávist k lidem a činům, kterých sami nejsou schopni. Lidé, kteří toho druhého, úspěšnějšího, si nemohou strčit do kapsy, ho začnou nenávidět.

     Vizovice, pěkná nová knihovna. Vzal jsem si s sebou znalce muziky a místního rodáka Honzu Imrýška, který na začátek zahrál Skoumalovu píseň Starý pán sedí a poslouchá džez: (…) Jó, to tenkrát ještě žila naštěstí

     ta slečna z Fügnerova náměstí,

     v sobotu kupoval jí pralinky

     a komunisti byli takhle malinký, jé.

     Nic, co by stálo za pozornost, se tam nepřihodilo, diváci se usmívali, tleskali a na závěr, po dvou hodinách, kdosi řekl, že stárneme a měli bychom se scházet častěji. Rozloučil jsem se myšlenkou místního rodáka Boleslava Polívky: „Nestárneme. Jsme pořád mladí, akorát to na nás přestává být vidět.“

​