PENCAST červenec 2023 - texty
Co je nového v Mezinárodním PEN?
Ve dnech 23. a 24. června se konala virtuální konference pod heslem Jak zviditelnit umlčené jazyky. O velké vlně, v níž se hlásí o svá práva na užívání rodného jazyka v každodenním životě spisovatelé a aktivisté
z celého světa, o hnutí velmi podobném našemu národnímu obrození, jsme tady už referovali a určitě se
k němu ještě vrátíme. Domníváme se, že český PEN má v tomto směru co nabídnout. Tentokrát jsme se sice neúčastnili, protože…
Co je nového v Českém PEN klubu?
Ve čtvrtek 22. června se v Kontaktní kanceláři Svobodného státu Sasko v České republice, v Praze
U Lužického semináře, uskutečnila konference Rok 1968 – středoevropský osudový rok. Za Český PEN klub zde s příspěvkem na téma Role novin vystoupil literární historik a v té době také šéfredaktor Literárních novin Vladimír Karfík, který o konferenci řekl:
Na konferenci bylo velice sympatické, že pohled na osmašedesátý rok byl trošku širší. Jednak sousedi ze Saska, a kromě toho tam byl příspěvek, který uváděl ještě širší souvislosti evropské, zejména francouzské. My si tady většinou všímáme Pražského jara, ale zapomínáme na to, že v osmašedesátém roce bylo na různých místech v podstatě celoevropské hnutí, že na různých místech mělo různé příčiny, různý průběh a také různý konec. Třeba francouzské hnutí vzniklo jako studentské hnutí na kolejích a průběh byl velice dramatický, až krvavý, a nekončilo to tak špatně, jako to skončilo u nás. To bylo hnutí za svobodu projevu, za svobodu existence, svobodu podnikání a konec byl velice špatný. Takže to srovnávání různých průběhů v Evropě bylo velmi sympatické a velká pozornost se soustředila především na sousedství česko-německé, zejména saské. Takže to bylo velice pěkné a kromě toho se soustřeďovala pozornost na roli novin, potom se zdůrazňovala role hudby, ale bohužel, a to jsem ani já neudělal, jak důležitou roli hrál český film, tedy nová česká filmová vlna. To byl nedostatek té konference. Zdůrazňovala se hudba, underground, ale film přišel zkrátka, ačkoli to byl jeden z nejdůležitějších momentů. A kdy se podívám na ty výsledky, na ta díla, na filmy, tak jsou dodneška úžasné. A pak ještě takové věci, které souvisely s restrikcí na hraničních přechodech, to byly známé věci, a to pociťovali zejména Sasové a my. To bylo dosti zajímavé: podrobně sdělované počty přechodů apod. Myslím, že konference byla zajímavá právě tím širším rozkročením, širším pojetím, že se na to nedíváme jako na naši soukromou záležitost.
Vladimír Karfík a Eugenie Trützchler na konferenci Rok 1968 – středoevropský osudový rok. Vpravo při rozhovoru s Hanou Gaifman a Ondřejem Vaculíkem
Historik Willi Eisele hovořil na téma BRD-Bürger sehen nach Prag - Občané NSR se dívají do Prahy, spisovatel Utz Rachowski (vpravo) vystoupil
s příspěvkem DDR-Bürger sehen nach Prag – Občané NDR se dívají do Prahy.
PEN klub vyzývá Parlament České republiky, aby podpořil
ratifikaci Istanbulské úmluvy
České centrum Mezinárodního PEN klubu vyzvalo poslankyně a poslance Parlamentu České republiky,
aby podpořili ratifikaci Istanbulské úmluvy. Proč? Protože i kdyby měla ratifikace Úmluvy význam pouze symbolický, jako že tomu tak není, PEN klub považuje za zásadní přihlásit se k Západu a k více než čtyřiceti členským zemím Rady Evropy, které Úmluvu již ratifikovaly. Jsme jeho součástí už déle než tři desítky let kromě jiného proto, že země Západu se v dobách nesvobody stavěly za naše lidská a občanská práva, třeba symbolicky, tak jako se stavíme za oběti násilí dnes my. O tom, že tato Úmluva není pouze symbolická
a odmítat ji pod ideologickými záminkami by bylo jen projevem strachu z jiných názorů i z jinakosti vůbec, mluví ve svém příspěvku spisovatel a novinář Jaroslav Veis, který je jedním ze signatářů výzvy.
Je to zvláštní, proč zrovna Česká republika má takové problémy s Úmluvou Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí, na ženách a domácímu násilí, které se taky říká Istanbulská úmluva. Jsme jedni z posledních, kdo ji podepsali,
a jsme jedni z posledních, kteří mají problémy s její ratifikací. Vláda ji poslala do parlamentu, a teď tam čeká, zda
si ji poslanci a senátoři odváží odhlasovat. Přitom s jejím cílem bránit násilí na slabých, souhlasí každý. Takže námitky jsou zástupné. Například, že prakticky všecky témata, kterých se úmluva týká, mají naše zákony dobře ošetřené a pokryté, takže to vůbec nepotřebujeme, že nechceme zaplevelovat náš právní řád. Že jedním z cílů Úmluvy je být symbolem toho, že se právě proti takovému chování stavíme. A je úplně jedno, zda to řád té které země ošetřuje nebo ne. Kdyby se stejnou logikou řídily západní státy na začátku 70. let, když podepisovaly Helsinskou úmluvu, tak by také mohly říct, že to mají ošetřené, že ať se to ti na východě - to jest my - nějakým způsobem postarají sami, že to není náš problém.
Jenže to domácí násilí je i náš problém a zůstává. I když papírově to máme ošetřeno. A pak je tu další zástupná námitka a to jest, že prostřednictvím Istanbulské úmluvy se k nám bude šířit genderová ideologie a vůbec všechny progresivismy a jiné -ismy. Neboli vidíme za roh a stavíme se proti tomu, jako se stavíme proti všemu jako
k takzvaným progresivismů, proti kterým se máme bránit.
A pak je ještě další úžasná námitka, že prostřednictvím Istanbulské úmluvy se nám vloupají do našich financí neziskové organizace a vůbec všechny ty “nevládky”, které budou čerpat peníze, které přece potřebujeme úplně jinde. A že si budou osopovat nezvolenou moc jenom proto, že mají nějaké téma. Tohle vidění za roh a ten strach
ze všeho, co by náhodou mohlo přijít, je přece naprostý nesmyl. Řadíme se tak k politickým entitám, které teď vládnou například v Maďarsku nebo v Polsku. Ty také vzdorují. Zkrátka náš parlament by měl Istanbulskou úmluvu co nejdříve ratifikovat a ne si najít takovou tu klasickou českou cestu, to jest: podepsali jsme, avšak ratifikovat nebudeme. Budeme dělat jakože nic, a budeme stát stranou a čekat, jak to dopadne.
Takže se vracím na začátek: Istanbulská dohoda a její ratifikace je symbolem toho, za jakými hodnotami stojíme,
a chceme na tom trvat.
Dobrá zpráva
A teď jedna dobrá organizační zpráva. Získali jsme novou tvář, která se – zdůrazňuji, že dobrovolně
a bezplatně – ujme alespoň několika z nesčíslných povinností a úkolů:
"Dobrý den, jmenuji se Eva Havrlová, je mi dvacet šest let a mám tu čest pomoci s některými činnostmi pro PEN klub. Budu se věnovat hlavně našemu projektu Cadena Magica, o kterém zde ještě uslyšíte."
Co jme tento měsíc kupodivu nepřehlédli
28. června v té kavárně v Náprstkově ulici, co se kdysi tak krásně jmenovala Krásný ztráty a od té doby se pořád přejmenovává, předčítala Daniela Fischerová početným přátelům povídky ze své připravované knihy. Což byl zážitek stejně osobní jako vytříbený.
Ale ještě předtím mě potkalo překvapení, za které vděčím své ignoranci. Ocitla jsem se – a to náhodou – na premiéře představení na motivy knihy našeho člena Martina Vopěnky Můj bratr Mesiáš. Uvádělo je Divadlo Kámen, které se, světe zboř se, systematicky dává inspirovat nejsoučasnější českou literaturou. To by nás přece mělo hodně zajímat?
V režii Petra Odo Macháčka a za účasti autora se před spřízněným publikem odvíjel velmi kultivovaný, velmi sofistikovaný, velmi sugestivní, velmi promyšlený profesionální projev. Přihlížela jsem s úctou. Divadlo najdete
v Karlíně, stanice Invalidovna.
Cadena Magica
Konvence řeči prý odhalují, jak vidíme svět. Zejména to platí v poezii. Kde je v dnešní době patrný menší důraz na rýmy, ale větší na smysl slov, na to, jak básník vidí svět. Web Cadena Magica (pro posluchače zopakuji foneticky, až si nás budou chtít najít: Cadena Magica) tvoří řetěz hudebních nahrávek básníků z různých končin světa. Již nyní má pod svými křídly téměř padesát básníků celkem ve dvaceti třech světových jazycích.
Na tyto pevné základy nyní hodláme přistavět a připravujeme pro vás řadu novinek. Jednou z nich bude například audiotéka, kde bude možné snadno a rychle najít všechny nahrávky na jednom místě.
Další připravovanou sekcí bude rubrika o pronásledovaných autorech, kde si připomeneme jejich dílo často spojené s nelehkým osudem. Poté nás čekají i nové přírůstky do řad básníků, takže je, na co se těšit. Z nových příspěvků do Cadeny si nyní poslechneme pár veršů Alenky Vávrové.
Při vyslovení slova
Při vyslovení slova Goethe,
všechno už tu kvete.
Stromy, květiny i kamení.
Při vyslovení slova getit,
chce se mi velikou pusu vlepit
tomu kameni.
Při vyslovení dvou slov Komorní hůrka,
přetrhne se s drahokamy šňůrka.
A vy je můžete zpátky navlékat a snít.
Uvádíme je tu, abychom připomněli nadcházející událost: Na počest vydání její nové básnické sbírky Ohnivá panenka vypluje 28. července na Vltavu parník a bude se pořádat velká námořní slavnost… Dobrou plavbu
a pěkné léto!
Etymo & Eskymo Honzy Čápa: Čeština do plavek
Asi budete souhlasit, že na těle plavců nepřitahují pozornost jenom tetované obrázky, číslovky a latinské nápisy. A možná už vás taky napadlo, odkud do češtiny připlouvají názvy všech těch koupacích úborů, jejichž střihy se každé léto zdokonalují. Odkud pocházejí burkiny, bikiny, bermudy a další koupací textilie?
A jak s názvy pánských plavek souvisí Shakespeare? Klidně dál odpočívejte na dece, jazykový podcast to zjišťuje za vás.
Začneme rovnou od Adama, podle jehož nahoty se za středověku pojmenovali adamité, kteří praktikovali nudismus v povodí řeky Sázavy i Nežárky. „Na Adama“ - tedy bez plavek - se ovšem Češi v lomech a tůních koupou dodnes, třebaže by si mohli obléct alespoň adamky, jak se v 60. letech přezdívalo pánským minimalistickým plavkám s vykrojenými nohavičkami. Připomínaly slipy a šikovně se převlékaly, protože jim stačilo rozvázat šňůrku
u boku.
Bohemisty by mohlo zajímat, že „Adamka“ se ještě za obrození říkalo Adamově družce Evě, té pramáti lidstva.
V jednotném čísle by ale mezi plavkami neobstála, jelikož všechny jejich druhy jsou v češtině pomnožné, i kdyby šlo o plavky jednodílné.
Nevěříte? Jako první to po světové válce prokázaly bikiny. Asi už jste slyšeli, že jsou pojmenované podle tichomořského atolu, kde roku 1946 Američané testovali účinky atomové bomby na vojenské loďstvo. Ale jak to souvisí s letním koupáním?
Stačilo, aby jeden pařížský obchodník s prádlem už čtyři dny po jaderných zkouškách v Pacifiku tvrdil, že tyhle dva textilní trojúhelníčky s tkaničkou způsobí úplně stejnou explozi i na pláži. Hlásal, že bikiny, které poprvé veřejně odhalovaly dámský pupík, jsou zkrátka bomba.
A nejspíš měl pravdu. V černobílém snímku „Někdo to rád horké“ si Marilyn Monroe ještě navlékala koupací oděv, kterému dnes říkáme celkovky, za pár let už se ale díky Brigitte Bardotové a Raquel Welchové název bikiny uchytil po celém světě. A nás bude zajímat, že se stal vzorem pro plavky budoucí i z hlediska slovotvorby,
Vynálezci dnešních plavek se totiž často tváří, jako by slabika „bi“ ve slově bikiny odkazovala na dva díly plavek, podobně jako bicykl má dvě kola a bilingvní člověk mluví dvěma jazyky.
A tak se díky jejich triku odvozují z ostrovních bikin například monokiny, které v polovině 60. let odstartovaly éru topless barů, protože to byly plavky s ramínky ale „nahoře bez“. A vznikly tak i trikiny – které podle dějin módy dva díly bikin spojují třetím, který rafinovaně skryje břišní partie. Nově se ale trikiny říká také dvojdílným plavkám,
ke kterým se za covidu nosila k vodě barevně sladěná ústní rouška.
A když už mluvíme o zahalování, z názvu bikiny vzešly v našem století i elastické burkiny - tedy celotělové plavky muslimek, jež arabské slovo burka – prapůvodně označující lysinu na koňské hlavě a přeneseně závoj – spojily mezikulturně s bikinami Západu.
Novou jazykovou tradici vedle nich potvrzují také tankiny, které zas vycházejí z anglického slova tank – neboli vodní nádrž. Anglicky se jim říká „nádržní róba - tank suit“, poněvadž jejich vrchní díl připomíná halenku a nosívaly se
k domácímu bazénu. I český svět si ovšem tuhle róbu zjednodušil na tankiny.
Oceánskou exotiku připomínají mezi klukovskou mládeží dnes tolik populární bermudy, a třebaže je v některých bazénech zakazují, mladíky
na plovárnách v ničem jiném snad ani neuvidíte. Mají tyhle trenýrky s kapsami a šňůrkou vpředu něco společného
s Bermudským trojúhelníkem?
Zatímco atol Bikini je součástí Marshallových ostrovů v Tichomoří, Bermudy leží v Atlantiku – a nejdříve se podle nich pojmenovaly kalhoty, které si v této britské kolonii kvůli vedru zkracovali vojáci.
Samotná kolonie, v jejíž blízkosti se nachází právě ta zóna záhadně mizících plavidel a letadel, se jmenuje podle španělského mořeplavce Juana de Bermudeze, který ji objevil na cestě do Evropy počátkem 16. století.
Naše čtenáře i posluchače pak může zajímat, že u jeho ostrova o sto let později ztroskotala britská flotila
s přistěhovalci a jistý anglický renesanční dramatik pak do své hry Bouře z roku 1611 pohotově zapracoval i fiktivní ostrov Bermoothes.
Jmenoval se pochopitelně William Shakespeare a udělal to s menší básnickou zkratkou: Aby bylo pro diváky uvěřitelné, že ztroskotanci v jeho hře mohli na Bermoothes doplout na voru, umístil autor tenhle ostrov do Středomoří. Podobně jako to později v Zimní pohádce udělal vnitrozemské Bohemii. Plavbu na atlantské Bermudy, tak vlastně pokrátil, stejně jako to vojáci dělali s kalhotami, ze kterých se staly plavky.
A to by z letní přehlídky odhalované kůže asi stačilo. Kolegové od vody mě sice upozorňují, že jsem vynechal brazilky, mikrokiny nebo borátky, ale na tyhle etymologické příběhy je potřeba více rešeršovat, a já v tom zatím pořád ještě trochu plavu.
Červencový PENcast připravili: Jan Čáp, Eva Havrlová, Vladimír Karfík, Olga Walló, Nikola Lišková, Dana Mojžíšová
a Jaroslav Veis, foto Jiří Hubený.