ČESKÉ CENTRUM MEZINÁRODNÍHO PEN KLUBU

Na předloňském Světě knihy představila svůj filmový scénář Haškův písař, ale už pracuje na dalším projektu, který přibližuje nové skutečnosti ze života Jaroslava Haška. Co se o autorovi Osudů dobrého vojáka Švejka dosud neví, vysvětluje scénáristka, dokumentaristka a divadelní režisérka Světlana Lazarová. V čem jejímu spisovateli dodnes Češi trochu křivdí a co měl společného s pozdějšími československými prezidenty Antonínem Zápotockým a Ludvíkem Svobodou?

 

Jak jste se dostala k Haškovi a pátrání o jeho životě?

K Haškovi jsem se dostala roku 2013 přes filmového a divadelního režiséra a scénáristu Antonína Kachlíka (1923-2022). On mi tehdy dal přečíst svůj scénář k životopisnému filmu o Jaroslavu Haškovi, který vyšel knižně (Jak se narodil Švejk a zemřel Hašek, Alfa-Omega 2003). Cítila jsem, že hledá spřízněnou duši a někoho, kdo by v jeho práci pokračoval, ale dlouho jsem k tomu tématu nemohla najít svůj vztah.  Až když jsem přijela na Lipnici, navštívila dům, kde Hašek pracoval, a načichla tamní atmosféru, rozhodla jsem se najít klíč k jeho životu a napsat o něm vlastní dílo. Pan Kachlík s tím neměl problém, pouze mi kladl na srdce, abych zobrazila Haška jako člověka.

 

A jak jste s tím začala?

Navázala jsem spolupráci s významnými znalci Haškova života, jako jsou například jeho vnuk Richard Hašek anebo český literární historik a spisovatel Radko Pytlík a mnoho dalších haškologů. Sehnala jsem více než dvacet svědectví o Haškově životě různě po antikvariátech, ale pořád jsem k němu nemohla najít vlastní klíč.

Potom se mi ale dostala do ruky knížečka od Klimenta Štěpánka, Haškova písaře na Lipnici, kterému autor Švejka diktoval. A tehdy jsem se rozhodla, že se můj příběh bude odehrávat na Lipnici a bude reflektovat právě pohled písaře, se kterým Hašek poslední dva roky svého života na Švejkovi aktivně spolupracoval.

 

Můžete vysvětlit proč?

Při podrobném studiu jsem pochopila, že Kliment Štěpánek (1897-1974), který byl o třináct let mladší, nebyl jen Haškovým tajemníkem. V průběhu těch posledních dvou let se stal Haškovým důvěrníkem, skoro náhražkou

za jeho vlastního syna Richarda, kterého u sebe nosil  vlastně jenom na fotce a nikdy ho nemohl mít doopravdy.

Hašek, který měl velký dar satirou, mystifikací a okružním vyprávěním zastřít osobní pravdu, byl v podstatě obrovským introvertem. Nikomu nenechal nahlédnout do svého soukromí. A  najednou se svěřoval mladšímu člověku, jehož smýšlení s ním rezonovat nemohlo: zatímco Štěpánek byl nadšený vlastenec a organizoval na Lipnici  sokolské hnutí, autor Švejka trpěl těžkými deziluzemi, zakusil válku, spoustu zklamání a nepochopení

od kamarádů, včetně legionářů, a proto také na té Lipnici v podstatě zůstal. Tady mohl v klidu psát, ale zároveň být obklopen obyčejnými a jednoduchými lidmi, se kterými mu bylo možná nejlíp. Protože hospoda byla jeho živel, kde se dokázal s každým skamarádit, byl mezi místními lidmi velmi oblíbený.

 

Určitě je čtenářům uměl oživit i na papíře.

Byl dobrým psychologem, a k tomu pohotovým mystifikátorem. To bylo jeho.  Každému u stolu rozdával nejrůznější „pracovní funkce“, nezkazil žádnou srandu, ale zároveň lidem srdečně porozuměl a to jim dával vždy najevo. Uměl lidi spojovat a do tohoto prostředí svou přirozeností úplně vrostl. S tím Klimentem Štěpánkem si časem vybudovali hodně blízký vztah otce a syna, takže když Hašek poznal idealistické a revoluční Štěpánkovy touhy, začal mu i radit a snažil se ho dostat zpátky na zem.  O tom tedy z velké části byl můj scénář Haškův písař.

 

Jak a kde nové skutečnosti z Haškova života zjišťujete?

Bádáním. Loni jsem třeba strávila léto v Památníku národního písemnictví, kde jsem si vyžádala spoustu dalších archivních materiálů včetně korespondence a výstřižků z dobového tisku, věnovala jsem se i spousta lidem

z Haškova blízkého okruhu, včetně Haškovy první manželky Jarmily Mayerové. Dost často se jejich rozchod  interpretuje tak, že Hašek Jarmilu opustil, ale není to úplně pravda. Byl to velmi komplikovaný vztah, na němž se podepsala I tehdejší doba. Jarmila svého muže opravdu hluboce chápala, hodně mu odpouštěla. Mezi nimi to, 

po jeho návratu z Ruska, dokonce znovu zajiskřilo a jejich láska znovu vzplanula. Málo se také ví, že oni se

i navzájem v tvorbě inspirovali. Hašek u ní rozpoznal talent a ona díky němu začala I psát povídky, které velmi úspěšně publikovala.

Dále jsem si vyžádala archiv novináře Zdeny Ančíka, který se Haškovi hodně věnoval. Především mi ale s Haškovým písařem pomohla dcera Klimenta Štěpánka, kterou jsem objevila v Kbelích. Ta mě nechala nahlédnout do několika krabic po svém otci a také do kroniky, kterou si celý život psával. To byl můj přímý zdroj informací o tom, jak se žilo na Lipnici.

​

Překvapilo vás tam něco?

Málo se mluví o tom, jak Hašek soucítil s ostatními a o tom, že když už získával peníze z prodeje Švejka, pravidelně přispíval do místního starobince a také dával studentům peníze na studia.  Na to, že byl obecně považován za cynika, se projevoval opravdu velkoryse a pomáhal nemohoucím. Častokrát ho lidé i na toto konto i zneužívali. Když za ním přijeli jeho kamarádi z Prahy, tak se o Haškovi vědělo, že když neměli kvalitní boty, tak on jim je nechal u místního ševce udělat a hned je zaplatil. On skutečně měl silné sociální cítění - když viděl nějakou starší paní na Lipnici tahat cirkulárku, hned jí šel pomoct. Myslím, že tohle zas získal od své velmi pobožné maminky, která si také hodně přála, aby se stal duchovním a dokonce malý Jaroslav také ministroval ve dvou kostelích. A ještě když byl rudým komisařem v Bugulmě, tak měl na pracovním stole evangelium a byl na to podle svědectví hrozně pyšný. Ztratil ho teprve, když se z Ruska na lodi vracel do nově vzniklého Československa.

 

A co jste zjistila o jeho psaní Švejka?

Je známá věc, že když bydlel nad hospodou pana Invalda, že rukopis Štěpánkovi z hlavy diktoval. Dokázal psát všude – v hospodě I na procházce v přírodě I v Lipnici na hradě. Kliment Štěpánek nosil takový dřevěný stoleček, aby mu mohl diktovat I venku pod širým nebem za chůze. Hašek mu diktoval I na stavbě při úpravách svého lipnického domku. Od Klimenta Štěpánka jsem se I dozvěděla, že si chtěli pořídit psací stroj. Hašek byl tak trochu jako dítě a často se při tom diktování prý smál. Vždycky si ale pamatoval, kde předchozí  den skončil a byl připravený v diktování navázat. Určitě měl tuhle geniální paměť po otci, který byl matematik. On také strašně těžce nesl, když mu otec zemřel, když mu bylo teprve třináct,  a pak trošku zvlčil. Je známá věc, že  když probíhaly v roce 1897 v Praze pouliční nepokoje, byl několikrát zatčený.

 

Naznačujete, že Haška mnoho vrstevníků nechápalo, ale že se s nepochopením setkává dodnes. Můžete to vysvětlit?

On si dobře uvědomoval, že literárání kritika té doby nebo takzvaná spisovatelská obec ho – kromě třeba Ivana Olbrachta a Maxe Broda – moc nebraly. Vyčítali mu jeho výstřednost a nezřízený život. Hašek se občas možná I choval nezodpovědně, ale byla by velká chyba nalépkovat ho například jako ožralu, což se někdy I dodnes děje. Takto ho odsuzovat je hluboké nepochopení.  Kromě toho, jak víme,  byl to velmi plodný autor.

 

Vrátit se do Čech prý ale nebyl jeho plán. Zpátky do vlasti ho měla i s druhou manželkou Šurou vyslat Kominterna (Komunistická internacionála), od které dostal úkol pomáhat při vzniku tzv. Kladenské republiky rad. Co od něj bolševici očekávali?

Oni po něm chtěli, aby na Kladně pomáhal socialistické revoluci a místním komunistům v čele s Antonínem Zápotockým. Ovšem než se sem Hašek  dostal, tak ta revoluce už proběhla a její myšlenka zkrachovala. (Radikální marxisté vyhlásil generální stávku od 10. do 16. 12. 1920, a než proti nim zasáhlo četnictvo a armáda, obsadili  v rámci svého puče několik veřejných úřadů včetně radnice a pošty. Hašek, který se vracel z Ruska přes Berlín, dorazil do Prahy,  teprve před Vánocemi, když už bylo po všem. Vůdcové povstání včetně Zápotockého pak vyvázli s několikaměsíčním tresty, pozn. red.).

On ovšem tušil, jak to dopadne, a proto se mu sem také vůbec nechtělo. Určitě chtěl tehdy v Rusku zůstat, ale na druhou stranu si dobře uvědomoval, že tam je skoro jako v pasti. Už byl totiž svědkem toho, jak tam myšlenku světové sociální revoluce provázejí krvavé represe. Nakonec tam i jeho dobré kamarády ve 30. letech zavraždili jako třeba spisovatele Vladimira Zazubrina. Jedna z věcí, které by mě osobně o Haškovi zajímaly, je zjistit, jak v sobě dokázal spojit protiklad ideálů revoluce s těmi represemi.

 

Čemu podle vás tedy politicky věřil?

On věřil ve světovou sociální revoluci, ne v tu komunistickou. Začalo to Trockým, který přišel s teorií permanentní revoluce. Toho se Hašek chytil a věřil tomu, byl velký idealista. Dobře ale viděl, že ta uskutečňovaná bolševická revoluce touhle cestou nejde. To nemohl nevidět, a přesto publikoval svoje manifesty a články. Mám pocit, že se ho málo lidí v tomhle snaží pochopit.

 

A jak by ho měli chápat?

Je třeba se na tu dobu dívat tehdejšíma očima, kdy ještě všechno začínalo, a ne ho soudit. Někteří lidé ho

v souvislosti s legiemi dokonce označují za zrádce, ale to on sám se cítil zrazen. Když opustil legie, tak napsal dopis, kde vysvětluje, proč to dělá. Nesouhlasil s plánem, aby se jelo do Francie a odtamtud se s Německem bojovalo. (Když byly za první světové války československé legie podřízeny Francii, plánovalo se přesunout legionáře přes Vladivostok po moři a zapojit je do bojů na západní frontě, pozn. red.)

Přitom to nebyl žádný zbabělec, on nejenom psal, fyzicky se I účastnil těžkých bojů a nesmysl války dokázal pak

ve Švejkovi vylíčit o to přesvědčivěji. (Bojoval mj. i v bitvě u Zborova a získal tam stejnou medaili jako například Ludvík Svoboda, pozn. red.) Kdyby válku neprožil, možná by ani ten román nenapsal. A myslím, že vzhledem k tomu,

že jsou teď zase ve světě války a lidi nevědí, co bude, o to víc je Hašek dnes aktuální tím, co prožíval.

 

Některé jeho povídky s postavou Švejka prý ale vyšly už před válkou?

Je známo, že už roku 1911 Hašek s postavou Švejka napsal několik povídek, ale během svého pobytu v Rusku, kde bojoval v řadách České Družiny, ze které později vznikly československé legie (Hašek jako rakouský občan

a „domobranní poviník“ narukoval v únoru 1915 k  91. pěšího pluku v Českých Budějovicích, v září upadl do ruského zajetí, prodělal tyfus v zajateckém táboře a na jaře 1916 se přidal k budoucím legiím, pozn. red.), napsal Švejka v zajetí, kde také lidem jednotlivé kapitoly četl. V Rusku to tehdy vyšlo i jako samostatná knížka. Kolují různá svědectví

o tom, že zamýšlel do Ruska situovat i další Švejky – Švejk legionářem, Švejk u bolševiků, nicméně jeho nedokončený román Osudy dobrého vojáka Švejka téměř u hranic s Ruskem končí. Každopádně tu postavu měnil a dodával

jí hloubku  kvůli tomu, co prožil.

 

Co se ještě Haškovi vyčítá neprávem?

Další škatulka, do které lidi neznalí věci Haška rádi hází, je, že prý v Rusku jako rudý komisař ubližoval legionářům. Musím ale říct, že to je spíš opak. Dokonce existují svědectví, že mu někteří děkovali – ať už se s nimi potkal v Praze nebo za ním přijeli na Lipnici -, že jim pomohl a častokrát je ze zajetí propustil. Samozřejmě, že bolševici

i popravovali, ale on jako komisař v nejhorších případech podepisoval tresty nucených prací nebo vyhnanství.  Myslím, že by osobně měl I hrůzu z toho podepisovat něco jiného.

Hašek je podle mě “nezaškatulkovatelná” osobnost a myslím, že lidé by měli přehodnotit názor na tohoto nejen českého, ale I velkého světového autora. Pro mě je I směrodatné, že to byl jeden ze vzorů Bohumila Hrabala a to

je přece někdo! Jsem hluboce přesvědčená o tom, že Jaroslav Hašek si objasnění svého života zaslouží.

-JČ-

​

Scenáristka a režisérka Světlana Lazarová pochází bulharského Plovdivu, odkud v roce 1982 odjela studovat filmovou a střihovou skladbu na FAMU v Praze. Od poloviny 90. let spolupracuje s Českou televizí i s dalšími televizními a filmovými subjekty, ve kterých se podílí na dramaturgii a režii dokumentárních filmů a pořadů. Světlana je členkou Českého centra Mezinárodního PEN klubu.

Více na https://www.ceskatelevize.cz/lide/svetlana-lazarova/