Texty k podcastu
prosinec 2022
Máme před sebou další číslo našeho podcastu, už páté. Byla to čísla zkusmá, hledající, v mnohém neobratná. Učíme se z vašich připomínek a třeba to bude příště lepší. Podstatné je, že se začíná rýsovat nějaká koncepce, nějaké základní směřování. Čemu se tedy hodláme věnovat průběžně a soustavně? Domníváme se, že české obrození ještě neskončilo. Chceme k němu přispět svým malým dílem. Pokládáme za ochuzení, že jsme násilně přervali kontakt s němčinou, která nás provázela tisíc let našich dějin. Půlstoletí obzory omezujícího zajetí
v živlu jediného jazyka naštěstí končí. Budeme se tedy soustavně věnovat českoněmeckým kulturním vztahům.
Naší lingua franca, naším mostem do světa je dnes angličtina. Naší láskou a speciálním oborem profesionálního zájmu je však český jazyk. Chceme ho hýčkat a pěstit, chceme si s ním hrát.
Soudíme, že pro zdravý rozvoj kteréhokoli jazyka má základní význam kultura překladu. Dobrý překlad je samostatný, plnohodnotný, jazyk obohacující tvůrčí čin. Přináší zážitek, který přesahuje informaci. A dobrý básník je přímo zjevení. Tak do toho!
Šumava Litera
Pravidelně se hodláme věnovat zejména česko-německým kulturním vztahům. Rozvíjejí se docela slibně, stačí
si jich jen všimnout.
Je asi pravda, že akce spojené s regionální literaturou nebudí většinou mimo svou oblast žádný velký zájem, přestože právě regionální témata vnášejí do současné české prózy oživení a kvalitu. Ale festival s ne právě originálním názvem Šumava Litera má velké ambice, které lokální pojetí výrazně překračují. "Chceme propojit tři země na šumavské hranici: Českou republiku, Rakousko a Německo," říká programový ředitel festivalu Martin Sichinger. "Asi největším specifikem
a originalitou našeho festivalu je to, že je to mezinárodní festival, který přesahuje vlastně hranice tří zemí. A když jsme pátrali po nějakém podobném festivalu na světě, tak jsme nic nenašli. Takže si myslím, že to je rarita, ve které chceme pokračovat."
V letošním ročníku se opět ukázalo, kolik inspirace přináší autorům oblast Šumavy a Novohradských Hor. Krajina stále ještě divoké a nedotčené přírody, ale také kraj poznamenaný dramatickými událostmi 20. století, jako bylo vyhnání německých obyvatel a příchod nových osídlenců z vnitrozemí i reemigrantů z Rumunska. Hraniční oblast s příběhy pašeráků, převaděčů i nešťastných obětí Akce Kámen. Zaniklé obce, jejichž paměť je třeba pracně a dlouho hledat.
To jsou jen některá témata knih, které soutěžily v kategoriích beletrie, populárně naučné nebo výtvarné publikace. Hlavní ceny soutěže nesou jméno slavného knihtiskaře Johanna Steibrenera, který ze své vimperské tiskárny vyvážel knihy
do celého světa.
Cenu za beletrii získala Petra Klabouchová. Její román Prameny Vltavy vypráví příběh z míst, kde historické události neblaze poznamenaly hned několik generací obyvatel. "Chtěla jsem, aby ta kniha byla reálná, protože klasická kniha, kde je jeden zlý a jeden hodný, jeden negativní a jeden čistě pozitivní mi přišla velmi nudná na to, aby, o čem ve skutečnosti Šumava je. Protože je to místo, kde neexistuje jediná pravda, protože tam prošlo tolik těch režimů, tolik těch nespravedlností, že i ten německý nacista může mít v sobě něco, kdy mu bylo ublíženo, a stejně tak je ten Rumun,
co přišel odnikud a byl podvedený, protože tam na něj prostě nečekal život stejně jako ti komunisti tam chtěli nějakým způsobem chránit a mysleli si, že to dělají pro národ. Každý tam má tu svou pravdu, za kterou bojoval. A dnes je lehké kritizovat a tvářit se, tihle všichni byli negativní. Ale oni žili a žijí skutečný život holt v místě, kde nikdy jednoduché nebylo."
Cenu za nejlepší populárně naučnou knihu dostal letos Luděk Němec za publikaci České Žleby – Böhmisch Röhren
a v kategorii výtvarná publikace zvítězil titul Boleticko – krajina zapomenuté Šumavy , čerpající hlavně z fondu českokrumlovského fotoateliéru Seidel. V kategorii nejlepší německojazyčná publikace vyhráli Stefan Rammer
a Karl-Heinz Reimeier s knihou Meine Künstler - unsere Künstler, která představuje čtyřiasedmdesát umělců
z dolnorakouského regionu. Letos poprvé byla udělena i cena mezinárodní. "Původně jsme měli ceny jen pro české autory v různých kategoriích. Potom jsme přidali nejlepší knihu o Šumavě a Bavorském lese v německém jazyce. Ta byla vyhlášena loni, a letos máme poprvé mezinárodní cenu za výrazný přínos k česko-německo-rakouským vztahům, čili máme úplně novou cenu, kterou uděluje úplně nová mezinárodní porota."
Jedním z porotců mezinárodní kategorie je David Stecher z Pražského literárního domu autorů německého jazyka.
"V té porotě jsou tři zástupci z České republiky, dva z Rakouska a dva z Německa. A ty knihy a jejich výběr byl úžasný, protože musím říct i neskromně, že naše instituce - protože jsme oslovili instituce, které se zabývají českoněmeckými vztahy a nebo literaturou, aby nám dali také nějaké návrhy - a my jsme se obrátili na kolegy z Německa a právě z Rakouska. Takže pokud se nepletu, tak se vybíralo z více jak třiceti knih. V hlavním finále jsou tři."
Vítezství v kategorii, ve které se jako v jediné z celé soutěže nehodnotí regionální zaměření, ale přínos k česko-německo-rakouským vztahům, letos patří povídkové knize Aleny Ježkové Ruce houslisty. Příběh rodiny s českým, německými
i židovskými kořeny se odehrává na pozadí historických událostí 20. století v naší zemi. A kde našla autorka inspiraci?
"Ta spočívá vlastně v rodině mého manžela, se kterým jsme byli spolu poměrně krátce, bohužel zemřel na zhoubnou nemoc, a když jsem pořádala pak jeho pozůstalost, tak jsem nacházela fotografie a dopisy lidí, které jsem vlastně vůbec neznala a o kterých se vlastně už nikdy nic nedovím. A to vlastně mě natolik zasáhlo i tím, že to bylo velice barvité, protože tam existovala ta buržoazní rodina na pozadí všeho, a existovali tam židovsko-němečtí předkové. Něco jsem znala ještě z manželova vyprávění, a tak vlastně i trošku pod vlivem toho smutku jsem si řekla, že si zrekonstruuji ten jeho život, nicméně na druhou stranu jsem naplnila už svou dávnou myšlenku, že je potřeba vlastně takový román napsat, který by zobrazoval ty české moderní dějiny na pozadí rodin, protože já Jsem celý život i jako autorka přesvědčená, že když se vyprávějí příběhy rodinný, že na té sociální historii se toho ukáže úplně nejvíc. Daleko víc,
než když se děti učí nějaké letopočty."
Vyhlášení cen Šumavy Litery proběhlo 19. listopadu na slavnostním večeru ve Vimperku, kde byl také uveden
do Síně slávy tichý poutník po krajině Novohradska Josef Kroutvor. Ale nejde jen o ceny a o vítěze. Na festivalu
se každoročně mohou setkat nejen autoři, ale i zástupci institucí a spolků, které se věnují šumavské tematice. Navazují
se zde nové kontakty a připravují akce, které pak dobrovolníci spojení se Šumavou Literou organizují pro veřejnost.
A není to jenom na naší straně hranic, nově má festival i svou německou variantu. Bude se konat v létě 2023 v rámci Bavorské zemské výstavy ve Freyungu.
Hana Soukupová
Co je nového v Českém PEN klubu
10. listopadu v pražské kavárně Central vzpomínal na Jana Skácela Jiří P. Kříž. Hojně navštívený pořad se jmenoval Bez ptaní, ale Hana Soukupová se ho přesto zeptala.
Tady se všechno v Cafe Central chystá na vzpomínku na Jana Skácela a už v té pozvánce je napsáno, že se budeme také bavit o Družině rohového stolu v kavárně Bellevue v Brně. Tak mohl byste zavzpomínat na tuhle kavárnu a na to, co se v ní dělo, a kdy jste tam vůbec potkal Jana Skácela.
To bylo takové zvláštní místo na Moravském náměstí, tehdy to bylo náměstí Rudé armády a v té restauraci „Belva“, Brňák neřekne nikdy „Beleví“, tak tam jsme se scházeli každé úterý tak zhruba od přelomu sedmdesátých
a osmdesátých let
v družině, která zahrnovala asi třicet lidí a sedávali jsme u stolu, který byl pro pět, šest lidí, někdy nás tam sedávalo
i dvanáct, patnáct a byla to taková skupina nadgenerační, která se snažila po celou tu dobu normalizace držet při sobě
a čekat na to, že snad bude jednou lépe. To Brno to mělo v té době lehké, protože byla tam Husa na provázku, bylo tam Hadivadlo a myslím si, že ta atmosféra byla mnohem lepší než v té době v Praze, protože přece jenom jsme se snažili, pokud to šlo, tak vyhovět takovému tomu obecnému povědomí kulturnímu, které to Brno v šedesátých letech mělo velice dobré a to přetrvávalo. Samozřejmě byli i básníci, kteří byli zakázaní v té době, ale v té „Belevě“ jsme se potkávali, někdy tam s námi přišel si sednout nějaký přiopilý estébák, to jsme se všichni kopali pod stolem do kolen a do noh,
do lýtek a jediní kdo na to reagovali byli kreslíř Jan Steklík, výborný kreslíř Hosta do domu, časopisu kde byl Jan Skácel
v šedesátých letech šéfredaktorem a potom Jindřich Zogata, básník z Hrčavy ze Slezska, kteří na to vůbec nereflektovali
a nadávali neustále na ten režim jak je špatný. Ale on člověk už potom přestává mít trochu strach a ta hospoda byla hospoda, v hospodě se vždycky nadávalo na jakýkoliv režim.
Měl tam Jan Skácel nějaké svoje místo?
On sedával vždycky na stejném místě u toho rohového stolu a kolem něho se to seskupovalo jak to šlo, tam už žádný zasedací pořádek nebyl, jak říkám, ono vždycky těch stálých hostů tam bylo pět, šest a ti ostatní se střídali. Od historiků přes výtvarníky, spisovatele, hudebníky, to byla velice různorodá skupina a někdy jsme se pořádně pohádali, vzpomínám si na jednu velkou hádku na téma kdo byl větší hromadný vrah, jestli Hitler nebo Stalin, to se psal tak rok osmdesát sedm, mezi profesorem Válkou, historikem, a mezi Janem Skácelem. Samozřejmě se trumfovali, protože informace začínaly být díky perestrojce známé, jindy to bylo téma poezie, jindy to bylo téma nějakých filmů, inscenace na provázku a podobně. Takže ano, měl tam svoje místo a kolem něho se soustřeďoval hrozen diskutujících.
Jak nesl Jan Skácel ty neustálé překážky pokud jde o publikování jeho básní?
Řečeno jedním slovem statečně. A ten zákaz trval deset let. A zase, Praha ještě měla své zakázané básníky prakticky
až do listopadu a v Brně jsme se snažili to zlomit, což se podařilo v roce osmdesát dva, když měl šedesát, v únoru Brněnský večerník o něm přinesl fejeton, takový velice oslavný, hrál si s názvy jeho sbírek, vzápětí začal do toho Brněnského večerníku psát sérii malých recenzí, potom následovalo vystoupení v Malé galerii Československého spisovatele a nakonec inscenace Evy Tálské Na dávném prosu, podle názvu jeho první sbírky, která vyšla v roce osmdesát jedna po tom zákazu desetiletém. To se už psal rok osmdesát pět, pak už to šlo velice dobře, protože jsme
se vždycky odvolávali na to, co se děje v tom Sovětském svazu a musím říct, že to bylo asi jedinkrát, kdy nám ten Sovětský svaz byl ku pomoci, protože tam vznikaly skvělé filmy, skvělá divadla a to by u nás až do toho listopadu osmdesát devět nebylo šlo.
Jaké jste měl pocity z Jana Skácela a znali jste se i mimo tady tu družinu?
My jsme spolu potom spolu připravovali časopis Revue otevřené kultury, takže jsme se potkávali i na jiných místech. Dalším takovým místem, kde se setkávala družina, byl ateliér Miroslava Šimordy, malíře, který do té družiny patřil.
Já jsem neměl z něho ostych, protože my jsme byli velmi dobří kamarádi, on mi ostentativně tykal, jak byli oni zvyklí,
ta generace, si tykat navzájem, já jsem mu vykal až do jeho smrti, ale byl jsem jeden ze dvou lidí kteří nakonec Boženku Skácelovou vyprovázeli za rakví, ještě se svým slepým kamarádem Bobem Doubravou, to byl chemický inženýr, nepřišel o zrak při žádném výbuchu, ale nicméně byl to člověk, který patřil do toho nejbližšího okruhu těch kamarádů. Do toho jsem se mohl pasovat i já a nelžu.
A jaký to tedy byl tedy člověk?
Vždycky se o něm vypravuje jako o básníkovi ticha, jako o básníkovi velmi květnatých, nádherných, někdy
i nesrozumitelných metafor jako byla slova mítmavo, mitmem, ale nicméně to byl člověk velmi sršatý, velmi živý, s jasným názorem i světonázorem, to byl podle mne autentický levičák, jakých bylo v Československu spočitatelno na prstech jedné ruky. A taky, myslím si, že to, co mu nejvíc ublížilo, byla facka, kterou dal jednomu pracovníkovi ideologického oddělení, jmenoval se Arnošt Klimeš, když spolu diskutovali. Proto byl potom vyloučen, nebyl to jediný důvod, těch důvodů bylo samozřejmě víc. Patřil do toho obratného křídla české poezie a české literatury a ti všichni dopadli špatně.
Dopadli špatně, sice publikovali málo nebo nesměli ale na druhou stranu asi málokterý dnešní básník má tak nadšené čtenáře jako měli autoři jako byl Jan Skácel nebo Jaroslav Seifert. Stačí se podívat k panu Gruntorádovi do knihovny Libri prohibiti, abychom viděli, kolik věcí si lidé přepsali na stroji, kdopak by to dneska dělal.
Také několik sbírek Jana Skácela vyšlo v samizdatu, já si vzpomínám na sbírku čtyřverší Chyba broskví, Oříšky pro černého papouška, ty potom tvoří sbírku, která vyšla tuším v roce devatenáct set osmdesát tři, jmenuje se Naděje s bukovými křídly a my jsme toho Jana Skácela četli, protože ta jeho poezie, kdybych měl jmenovat své nejoblíbenější básníky nebudou to všichni zakázaní, ale já to zužuji na pětici Halas, Holan, Hrubín, Skácel a Nezval. Samozřejmě významnější než těchto pět byl nositel Nobelovi ceny Seifert, ale já jsem mluvil o svých nejoblíbenějších básnících.
Jak se vám vybíraly verše a prózy na ten dnešní večer?
Verše zazní v té hudební podobě, takže výběr je dán tím, co je zhudebněno, ale zazní tady spousta věcí právě z toho občanského života, který je méně znám než ta jeho tvorba. On nebyl básníkem mnoha sbírek, vydal jich devět za svého života, jedna už je posmrtná a myslím si, že v tom šafránovitém odvaru, který je odrazem jeho duše se dá vyčíst mnoho
o té době i o něm samotném. Čili my jsme lidé, kteří toho Skácela musíme uchovat pro budoucí generace, protože jedna věc je příznačná, on v Československu se nedočkal žádného ocenění a zdobí ho dvě zahraniční ceny, Petrarkova cena
a Grada Vilenica ze Slovinska.
Hana Soukupová
Jan Skácel
Sonet jako talisman
Aby tě před zlým chránil
(takový už je svět),
dávám ti amulet.
A nos jej bez přestání,
je proti chvílím krutým,
zahání z duše hlad
a toho, kdo má rád
uchrání před uštknutím.
Snad z nebe na zem spadlo
to vzácné zaklínadlo,
ve světle létavic,
do stříbra jsem vyryl
SINE AMORE NIHIL
Bez lásky není nic.
Na Jana Skácela vzpomínal Jiří P. Kříž (vpravo), Sonet jako talisman zhudebnila Dada Klementová, zpívali Romana Horáková a David Smysl.
Zprávy Mezinárodního PEN
O Německém PENu a mnoha dalších věcech rozhovor Olgy Walló s Eugenií Trützschler
OW: Říkal mi můj tatínek, když jsem byla malá: „Prosím tě, neuč se německy, to se naučíš, to pochytíš přirozeně ze vzduchu, to je ztráta času!“ Chudák zapomněl, že už v Čechách tehdy nebylo žádných Němců, od kterých by se to dalo pochytit ze vzduchu, a těch málo, kteří zbyli, se úzkostně snažili mluvit česky, ať uměli, nebo neuměli. Kdyby nebylo mé babičky, která mě včas naučila:
Byla jedna Mutter – matka,
prodávala Äpfel – jabka.
Měla Garten – zahrádku,
bei dem Schlosse – u zámku…
Dál nevím, ale to už je všechno velmi dávno. Zatím se povědomí o našich nejbližších pokrevních sousedech vypařilo z naší mysli do té míry, že já vlastně – člen Českého PEN klubu – vůbec nic nevím o tom, jak to vypadá
v PENu Německém. A tak tu máme velmi povolaného hosta, který by nám o tom měl něco povědět.
ET: Abychom zůstali u babičky… Moje babička se narodila v Komárnu a uměla maďarsky, německy, anglicky
i francouzsky, ale v podstatě celý život neuměla česky. Já jsem se v podstatě výborně naučila německy, když jsem v roce 1965 na dva měsíce jela do východního Německa, do Durynska, sama. Potom jsem to zopakovala v roce 1966, opět sama. Bydlela jsem tenkrát ve vesnici, kde byly solné doly, a tam jsem se učila německy. V lednu 1967 jsem se cítila tak „fit“ v němčině, že jsem utekla v šestnácti a půl letech do Německa. Od té doby žiju v Německu, v Německu jsem se vyučila zdravotní sestrou, v Německu jsem vystudovala a jsem již dva roky členkou Českého PEN klubu a moje čeština
je v podstatě docela slušná. Píšu ale německy a jsem už šest let členkou Německého PEN Exil klubu. Německý PEN Exil klub byl založen bratry Mannovými a jeho prvním předsedou byl Heinrich Mann. Momentálně má Německý PEN Exil klub asi 120 členů, z nichž je asi 80 bývalých východoněmeckých spisovatelů, potom máme členy německy píšící autory
v Americe a v celém světě. Já jsem myslím jediná Češka, která je členkou tohoto Německého PEN Exil klubu. Mimoto existuje ještě Německé PEN Centrum, které se samozřejmě – co se týče velikosti – s PEN Exil klubem nedá srovnávat,
je mnohem větší a sídlo má v Darmstadtu.
OW: A teď mi prosím dovolte otázku: Když jsem byla na 88. kongresu v Uppsale (vyprávěla jsem o tom na těchto stránkách), tak tam nebyli přítomni Němci, Německý PEN klub tam nebyl zastoupen. Jak to vlastně vypadá
v Německém PENu? Tam je hodně – několik regionálních center…
ET: Německý PEN klub je v Darmstadtu již desetiletí. Problém v Německém PEN klubu: jako v každém sdružení, kde je spousta členů, se vyskytují problémy a není vše stoprocentně harmonické. Poslední presidentkou Německého PEN klubu byla Regula Venske a jejím nástupcem byl zvolen v roce 2021 německo-turecký spisovatel a publicista Deniz Yücel. Deniz Yücel se sice narodil v Německu, ale je tureckého původu. Strávil dva roky v tureckém vězení, z kterého se vrátil
v roce 2019. A v podstatě, aby němečtí spisovatelé ukázali, jak si ho velmi cení, stal se v roce 2021 předsedou Německého PEN klubu.
Deniz Yücel je po svých zkušenostech z vězení velmi senzibilní muž, který se proto samozřejmě zastává specielně spisovatelů, kteří jsou ve vězení. Podařilo se mu v roce 2022 zachránit, nebo dostat z vězení jednoho ugandského spisovatele. Pochopitelně, když Ukrajina byla přepadena Ruskem, člověk se zkušenostmi Yücela se okamžitě zastal Ukrajinců a vyslovil se pro to, aby ukrajinské vojsko bylo podporováno NATO. To se nelíbilo určitým členům Německého PEN klubu, kteří tvrdili, že přesahuje svoje pravomoce a že členové PEN klubu se mají zastávat míru. I když toto tvrdí,
tak se taky, ale z malé části, zastávají také spisovatelů ve vězení. Vzhledem k tomu, že Yücel nebyl ochoten své přesvědčení , že NATO musí ukrajinskou armádu podpořit, změnit, vznikla v Německu (nejen v Německém PEN klubu, nýbrž taky u německé veřejnosti, v německých novinách a v televizi) diskuse o tom, jestli někdo takový jako president PEN klubu smí něco takového vyžadovat. Tato diskuse nepřestala, a když bylo letos v říjnu setkání Německého PENu
s novými volbami, byl sice Yücel znovu zvolen, ale jen s dvěma hlasy navíc. To znamená, že neměl již v Německém PENu majoritu. Toto vedlo k tomu, že se presidentství vzdal a krátce nato založil alternativní PEN Berlin, jehož mluvčím se stal. Tím, že vznikl nový PEN klub, bylo nutné zvolit nové prezidium Německého PEN klubu, což se stalo 13. října tohoto roku. Je pochopitelné, když zrovna bylo zvolené nové prezidium, že v podstatě po těchto roztržkách v Německém PENu si nikdo netroufal, nebo nikdo nechtěl jet do Uppsaly, aby tam diskutoval problémy v Německém PEN klubu, na které by se tam určitě někdo ptal.
OW: Děkuji. To je vždycky dobré vědět o sousedech, že jsou to sousedé a že mají podobná trápení jako všude jinde.
Rozhovor s Eugenií Trützschler vedla Olga Walló.
Aktuální informace o PEN Berlin najdete na https://penberlin.de
Co jsme přečetli
Čtenářský zážitek
nad knihou Petra Kukala
sděluje Olga Walló
Nejsem literární kritik, bude to velmi osobní poznámka.
Leží přede mnou útlá, zbrusu nová a sličná knížka, vydalo ji nakladatelství Martina Reinera Druhé město. Jsou to vlastně knížky dvě, opírají se o sebe zády. Vznikl tak vyvážený estetický předmět, uchopte ho zleva nebo zprava, seshora nebo zespoda, vždy se vám rozevře a vydá poselství. Knížky se i hezky jmenují, první zprávu tedy nesou
i na přebalu. Ta v řeči vázané O jablko lehčí ráj; ta v próze skrývá v svém názvu grafický žert, neumím ho vyslovit, jen opsat: #Ranní. Roztržitější pohled to přečte Hraní, ale on je to vlastně křížek a Ranní… pohled muže, mířícího do zaměstnání magickými ulicemi, v nichž se budí bezdomovci. Autorem je Petr Kukal, básník a řádný muž. Já mám prý muže ráda, řekl o mně v minulém čísle Ondřej Vaculík, a potěšil mne tím, že to poznal. Vážím si jich a trochu
se jich bojím, protože řádní a svědomití muži velmi málo mluví. Čert ví, co mají v hlavě! Šetří síly, nebo klesají pod svým úkolem? Petr Kukal však mluví o svém mlčení soustředěnou kultivovanou formou – a já naslouchám
s napětím.
Petr Kukal / Sněží
Sněží. Už spadla celá závěj -
to Pánbůh v nebi šňupe koks.
Mně stačí míň, mně jenom nalej.
Bez odmlouvání. Host je host!
Že už mi nedáš? Že mám dost?
Měj trochu srdce, starý brachu.
Jsem dnes sám proti všemu strachu.
Mráz hryže větev
jako suchou kost.
Schůzka se slovem: Cadena Magica
V temném a mlhavém adventu není – pro nás podivíny – poezie nikdy dost. Saháme opět po jednom článku kouzelného řetězce. Cadena Magica uvádí verše slovinského básníka Aljaže Koprivnikara.
Aljaž Koprivnikar
Rosě Luxemburgové
Na poušti sázet akáty
Přijít a zase odejít
Nemluvit naplano
Dospět
A nebát se tmy
Obléknout se
Rozhýbat ústa a mluvit
Pověsit bílé záclony něhy o píď níž
Nemluvit naplano
Vzhlédnout k oblakům
a sevřít rty
Na bruselském nebi
Na lublaňském nebi Na grožnjanském nebi
Na pražském nebi Na lisbonském nebi
Na berlínském nebi Na uppsalaském nebi
Na nebi
Plachtit před realitou
Se rty
Třást se sopránem
do ucha před spaním
Schůzka se slovem: Etymo + Eskymo
Šťastné a ovocné
a také etymologicky oloupané Vánoce
tu máme v pravidelné rubrice Jana Čápa:
„Hoj, ty Štědrý večere, ty tajemný svátku, cože komu dobrého neseš na památku?“ Takto se Karel Jaromír Erben ptal
už na hodinách české literatury před 50 lety a tehdejší panelákovou mládež, za kterou mluvím, zastihly jeho verše nepřipravenou.
Klasikovi 19. století ani jeho obyčejům jsme totiž nerozuměli: Hospodářově „štědrovce“ už se po bytových jednotkách říkalo „vánočka“ a ptát se soudružky učitelky, proč tomu, kdo se postí, přál Karel Jaromír jakési „zlatoušky na stěnu“,
to také nemělo cenu. A už vůbec jsme netušili, proč by se „od večeře kosti“ měly dávat „ovocnému stromoví“.
Naštěstí mezi nečitelnou tradici a černobílou televizní pohádkou zasvítilo o svátcích v obýváku ovoce z tajemných dálek.
A exotické byly i jeho názvy, kterým se dnes budeme věnovat.
Tak třeba oranžové mandarínky. Ty se dobře loupou i jako slovo: Jejich etymologickým jádrem má být „rada“ - tedy staroindická „mantra“ -, a od mantry se zřejmě odvodili poskytovatelé rad, čili „mandaríni“. To zas bývali hodnostáři
v mandarinkově oranžovém rouchu, kteří si prý navíc tohle vzácné ovoce jako jediní v tehdejší čínské společnosti mohli dovolit!
To je šťavnaté vysvětlení, co? Příběhy našich slov takhle přímočaré ovšem nebývají, a tak existuje i konkurenční rodokmen slova mandarinka, a ten ještě upozorňuje na ostrov Mauritius, kde se tomuhle ovoci také velice daří, a který se, považte, dříve nazýval Mandara!
Jsou-li ovšem mandarinky pojmenované podle ostrova v Indickém oceánu nebo podle hodnostářů Číny, to tady nemůžeme hádat – citrusové výklady jsou už tak dost zapeklité - i bez hybridních tangerinek nebo tandžerinek
z marockého přístavu Tanger, nebo klementinek, které se zas jmenují podle francouzského šlechtitele Clementa Rodiera.
To už je etymologickému rozboru vstřícnější voňavý pomeranč. Za Erbena a Jungmanna se mu ještě říkalo pom-o-ranč, protože německé Apfelsine (Apfelzine) i latinské pomum aurantium – odkazovaly na zlaté jablko – pomo. I když dal importovaný pomoranč jméno běžné oranžové barvě a dnes ho najdeme i u českých popelnic, v socialistickém Československu býval tak vzácný, že jsme jeho kůru odevzdávali ve škole usušenou doma na radiátoru. Vážili jsme si těch vitaminů jako námořníci, kteří sázeli citrusy podél zaoceánských plaveb, aby měli prevenci proti kurdějím.
Nám vnitrozemcům zůstávaly ovšem některé vitaminy utajované i ve 20. století, a spoustu exotického ovoce jsme znali jen z literatury nebo z filmů.
Naštěstí k nám další pozoruhodné ovoce dorazilo s volným trhem po sametové revoluci, a takhle jsme poprvé ochutnali například avokádo. Byla by škoda zatajovat dnes sexuální podobenství, které v sobě toto ovoce jako pecku dodnes skrývá.
Avokádo totiž pochází ze španělského slova aquacate, které zas vzniklo z řeči Aztéků, a jejich prapůvodní výraz ahuacatl neznamená nic jiného než varle. Ano, samčí pohlavní žlázu, kterou mají i čeští tatínkové.
Podobnost mezi avokádem a varlaty češtinu dlouho míjela, poněvadž avokádo nebylo k dostání ani v tuzexu, ale naši předkové si podobnou metaforu vynahradili v domácí přírodě, když jednomu pěvci říkali „moudivláček“. Tenhle sýkorkovitý pták si totiž ve větvích staví kulovité hnízdo, které je tvarem podobné váčku i mužskému moudí - visí a houpá se ve větru u potoka stejně jako americké avokádo.
Takovou představu v adventu přebije snad jen kyselé kiwi – no napadlo vás někdy, proč se tahle vitaminová bomba jmenuje podle běhavého novozélandského ptáka, když ve skutečnosti pochází z Číny? Vězte, že název tohoto ovoce představuje pochybné vítězství marketingu nad jazykem.
Ještě před stovkou let říkalo se totiž v Evropě téhle zelené dobrotě „čínský angrešt“: Angrešt podle italského agresto, tedy kyselý – i v českých lékařských receptech najdeme už v 15. století rady typu: „Ať pije vodu s agreštem,“ jelikož
se agreštem, ankreštem a ankrešem mínilo víno z nezralých a kyselých – hroznů. Čínský se mu pak říkalo proto,
že popínavá dřevina aktinidie z Číny pochází a potvrzuje to dodnes i její botanické jméno - Aktinidie čínská - Actinidia chinensis.
Když se ale před první světovou válkou začal čínský angrešt pěstovat komerčně na Novém Zélandu, pěstitelé a prodejci mu chtěli dát nový a chytlavější název, aby si obchodníci chlupaté ovoce spojovali výhradně s jejich plantážemi.
A přejmenovali tedy čínský angrešt podle svého vlastního národního symbolu, který maorsky znamená „schovaný pták“. Koncem 40. let už pak novozélandští pěstitelé kiwi rozjeli mezinárodní kampaň a exportéři, které za tehdejší studené války nebavilo vnucovat Západu cokoli čínského, název rádi přijali.
A takhle se ze schovaného ptáka stalo kiwi a Číňanům, kteří mu přezdívají „makakské ovoce“, protože ho tam u nich miluje tenhle druh opic, těm to bylo jedno, jelikož měli v 50. letech určitě jiné starosti.
To by za exotické druhy porevolučního ovoce u nás mohlo být všechno, jelikož satsumu, nashi, papáju, liči, kiwano,
mango nebo pomelo jsem zatím ani neochutnal. Ale ani s nimi nic nekončí - dnešní mičurinové do dalších vánoc určitě novou exotiku vykříží - vždyť na permanentní změnu života poukázal ve Štědrém dni už Karel Jaromír Erben: „Toč se a vrč, můj kolovrátku, všeckoť ve světě jen na obrátku.“
Šťastné a ovocné svátky Vám přeje Jan Čáp
a s ním i všichni, kdo se na pěti vydáních podcastu od srpna do prosince 2022 PEN podíleli.
Jan Čáp