PENCAST říjen 2023 - texty
Co je nového v Mezinárodním PEN
On-line 89. výroční konference Inter PEN
Ve dnech 26. - 28 se konala on-line 89. výroční konference PEN, za nás byla pověřena účastí Eva Vivien Havrlová. A o průběhu konference nám pověděla tohle:
Konference se konala pod heslem TRUTH OF FICTION – FICTION OF REALITY neboli PRAVDA FIKCE A FIKCE SKUTEČNOSTI. Je trochu rozdíl, když zpola lhostejně a zpola rezignovaně nasloucháme věčně opakovanému:
Z DEZINFORMACE SE STALA ZBRAŇ, PROTI NÍŽ OBTÍŽNĚ HLEDÁME OBRANU! a když nasloucháme živému přívalu drastických příběhů o tom, co to skutečně obnáší. PEN apeluje na potřebu reagovat na aktuální dění ve světě, na sdílení a svobodnou diskusi. Jak v sobě najít odvahu otvírat bolavá témata. Mluvit o traumatech, neumlčovat je. Mlčící bolest nepřestává být bolestí. A stává se nedotázaným, nepřehledným, nebezpečným potenciálem násilí
a zkratové nelidskosti.
Na závěr konference se konaly volby, v nichž Český PEN podpořil přijetí PEN Berlin a PEN Uganda coby nová oficiální centra, hlasovali jsme pro nové členy výboru mezinárodního PEN (Ege Dundar a Elisha July) a vyslovili se ke změnám statutu některých světových center.
Konferenci předcházela – též on-line – zasedání jednotlivých výborů. Český PEN se účastní práce sekce Překladatelství a jazykových práv, která je pro nás zajímavá tím, že v podstatě monitoruje a činně podporuje celosvětovou vzedmutou vlnu zájmu o tvorbu v národních jazycích. Proto jsme informovali plénum o našem projektu Cadena Magica a setkali se se zájmem. Dveře jsou otevřené, ostatní je na nás. Předsedou výboru byl opětovně zvolen baskický autor Urtzi Urrutikoetxe.
Více na https://www.pen-international.org/news/pen-international-closes-its-89th-congress
Eva Havrlová
42. Světový kongres básníků
Tuhle zprávu nám zaslala Klára Hůrková: Na Světovém kongresu básníků zvítězila v soutěži s básní, kterou napsala pro svého zesnulého manžela. Vítězné verše se objeví v německé a anglické verzi na stránkách Cadeny Magiky. Blahopřejeme!
Ve dnech 22. až 29. září 2023 jsem se zúčastnila 42. Světového kongresu básníků – World Congress of Poets – na výletní lodi MSC Divina ve Středozemním moři. Kongres se koná každý rok pod záštitou Světové akademie umění
a kultury (World Academy of Arts and Culture). V roce 2016 byl uspořádán v Praze, za předsednictví Jiřího Dědečka. Cílem tohoto kongresu je setkání básnířek a básníků z celého světa za účelem šíření poezie a tím myšlenek přátelství a míru. Proto motto kongresu zní: WORLD BROTHERHOOD AND PEACE THROUGH POETRY.
Program kongresu zahrnuje básnická čtení, přednášky týkající se současné poezie, básnickou soutěž, udělování čestných doktorátů a slavnostní ceremonie. Před zahájením kongresu každý účastník zašle své básně do antologie, kterou pak obdrží před začátkem programu. Každý také může zaslat jednu jedinou báseň do soutěže, která je anonymní a jejíž výsledky se vyhlašují v poslední den kongresu.
V přestávkách mezi jednotlivými body programu navštěvují básníci společně zajímavá místa v okolí. Letošní kongres byl výjimečný tím, že se konal na lodi a vlastně ve třech státech: během plavby jsme navštívili Itálii – města Civitavecchia, odkud loď vyplouvala, a Syrakusy na Sicílii, Maltu – město La Valetta, a Řecko – ostrovy Santorini
a Mykonos. Samozřejmě jsme si odnesli spousty úžasných, nezapomenutelných dojmů z těchto perel Středomoří.
Pro mne to byl již druhý Světový kongres básníků, jehož jsem se zúčastnila. Poprvé jsem byla pozvána před dvěma lety do Budapešti, spolu s dalšími členy Českého centra PEN. klubu, Mirceou Danem Dutou a Jakubem Fišerem. Bylo pro mne velmi milé potkat na letošním kongresu mnoho známých tváří – básnířky a básníky z jižní Ameriky, Evropy, Izraele a dalších zemí. Zatímco kongresu v Budapešti se vzhledem k pandemii účastnil menší počet lidí, na letošním kongresu se nás sešlo přes stovku. Oficiálními jazyky kongresu byly vedle angličtiny také španělština a čínština
a účastníci se sjeli ze všech světadílů. Osobně mne nejvíce zaujaly texty indických a čínských básnířek a básníků: Získala jsem dojem, že i v jejich soudobé, moderní poezii stále prosvítá moudrost a obraznost tradičních kultur těchto zemí – hinduistické, buddhistické, taoistické.
Z četných rozhovorů s kolegyněmi a kolegy z různých zemí jsem zjistila, že většina z nich se kromě psaní vlastní poezie věnuje také překladům, redaktorské či publikační činnosti, pořádáním literárních akcí, sociálním projektům apod. – prostě jsou to lidé, kteří vedle svého „normálního“ zaměstnání intenzivně žijí pro poezii. To nás spojuje a je skvělé navázat kontakt se stejně smýšlejícími lidmi. Díky budapešťskému kongresu mi třeba v loňském roce vyšlo několik básní v Izraeli v hebrejštině. Letos jsem několika kolegům přislíbila překlady do češtiny, mé básně zase vyjdou v hindštině a v albánštině. Tato výměna je dle mého názoru nesmírně důležitá, neboť poezie se neobejde bez nadšenců, kteří do ní nezištně investují svůj čas a své schopnosti.
Letošní 42. kongres pro mne vyvrcholil poslední večer, kdy byly vyhlášeny výsledky básnické soutěže: Vyhrála jsem první cenu v kategorii básní v angličtině! Musím přiznat, že mne v tu chvíli přemohly emoce. Báseň, kterou jsem poslala do soutěže, je věnována mému manželovi, který nečekaně zemřel letos v lednu… Byl to pro mne samozřejmě významný životní moment a měla jsem pocit, že společenství básnířek a básníků jej prožívá se mnou.
Účast na kongresu mi přinesla spoustu zážitků a obohatila mne v mnoha směrech. Jsem vděčná za to, že díky znalosti jazyků mohu prostřednictvím poezie překračovat hranice a přispívat, třeba i jen skromným dílem,
k přátelství mezi národy.
Klára Hůrková
Klára Hůrková (druhá zleva) na 42. Světovém kongresu básníků Ocenění za vítězství v kategorii básně
v angličtině
Co je nového v Českém PEN
Za Rudolfem Matysem
A co je nového u nás doma? Zatímco básníci pluli po vlnách Středozemního moře,
jeden básník nás opustil. 2. září zemřel Rudolf Matys.
Takhle na něho vzpomíná Václav Daněk:
Odešel po dlouhé těžké nemoci ve věku pětaosmdesáti let. Členem PEN klubu se stal brzy po obnovení českého centra v roce 1990. To už měl za sebou tři básnické sbírky a rozvíjející se už bohatou publicistickou a literárně kritickou činnost. A více než dvacetiletou praxi rozhlasového redaktora poezie a náročných literárních pásem
na stanici Vltava.
Jako klinický psycholog spolupracoval nejprve externě. A od roku 1967, v nejtěžších dobách takzvané normalizace, byl mým rozhlasovým kolegou. Ale – kdepak jen kolegou! Spojencem proti šéfovskému dogmatismu! Prosazovatelem skutečných básnických hodnot na úkor takzvané ideovosti. Redaktorem tvorby nežádoucích
i zakazovaných autorů pod cizími jmény. V neustálých potížích s normalizátory byl oporou redakčního kolektivu,
v němž po vyloučení pookupačních komunistů zbyli nestraníci. Tak i já jsem prožil s Rudou Matysem u sousedního stolu celých dvacet okupačních let. A potom ve svobodě další tři desítky let při různých akcích Umělecké besedy
a v redakční radě Života, které předsedal.
Svou vlastní tvůrčí schopnost prokazoval Matys v různých literárních žánrech. Ač je autorem pěti výrazných básnických sbírek, prosadil se zejména co esejista, dnes už čelný esejista současné české poezie. Je patrně nejpozornějším průvodcem jejího proudění, od Halase přes Holana s Vítem Obrtelem až do naší doby. Zejména generace třicátníků a čtyřicátníků se dočkala soustavné kritické pozornosti i důstojného hodnocení z jeho pera. Pavel Šrut, Jana Štroblová, Petr Kabeš, Ivan Wernisch, Antonín Brousek, Miloslav Topinka, Viola Fischerová, Miloš Doležal a s ním i ti mladší mu vděčí za rozbory své poetiky. V očích veřejnosti nepominutelný literární historik
a kritik se sám hodnotí takto: „Tak třeba jsem si uvědomil, že jsem vlastně nebyl nikdy kritikem v plném smyslu toho slova, přestože jsem napsal nejrůznějších knižních reflexí poměrně hodně. Pokud to jen trochu šlo, vybíral jsem si totiž především knížky, o nichž bylo možné napsat něco třeba i jen trochu dobrého, aspoň natolik, abych mohl být vůči nim nastaven aspoň minimálně vstřícně“.
Rudolf Matys je přísným maximalistou a kritikem především sám sobě. To i ono by chtěl napsat ještě líp a jinak. Tak třeba dnes už nepostradatelný jeho uměleckobesední memoár V umění volnost by možná byl ještě v rukopise, kdybych mu ho tenkrát do nakladatelství neodnesl. Ani Společný jmenovatel, obsáhlá kniha esejí, literárních studií
a úvah by tu nebyla, kdyby o ni Jan Šulc tolik nestál a pro Torst ji z autora nevytáhl.
Tak se dneska celé to rozsáhlé Matysovo literární dílo může těšit pozornosti i budoucích čtenářů. A zároveň jim
i zrcadlit bytostnou skromnost a nezlomný charakter nepominutelného v dějinách české literatury autora. I to jím tak přivolávané dobrodějné ticho se z těch jeho vydařených stránek pousmívá. Dej mu Pánbůh dobré nebe!
Václav Daněk
Vzpomínka na Jiřího Frieda v Prachaticích ke 100. výročí narození
7. září jsme v Prachaticích vzpomněli stého výročí narození našeho člena Jiřího Frieda, spisovatele a scénáristy, který s městem Prachatice spojil celý svůj život. Díky paní ředitelce tamější Městské knihovny byla beseda hojně navštívena a diskuse pamětníků byla živá a dojemná. Filmy dle jeho scénářů jsou dostatečně známé, připomeňme si však ukázku z jeho první a jediné sbírky poezie ROZSVÍCENÁ OKNA:
Maminko,
musí ti tady být zima, viď?
Máš ruce studené
jakobys v lednu prala
Zachumlán v zimníku si s tebou vyprávím
Vypadáš, jako bys jen unaveně spala
Ten zadní pokoj je jak lednice
a ty tu ležíš v šatech z tenké látky
Chtěl bych ti dojít pro rukavice
okna jsou plná šedé jinovatky
Mně, bratrům, sestře, je tak smutno, víš?
Ach, jak bych topil po celou noc v kamnech
jen vědět, že se ráno probudíš
a usměješ na mne!
Přednášela Olga Walló.
Lodička popluje v Radiocafé / pozvánka
11. října se budou v pražském Radiocafé konat „narozeniny nejen ročníku 1948“ pod heslem STÁŘÍ NENÍ PRO ZBABĚLCE. Ve prospěch PEN zde bude prodáván Zpěvníček pro starší a pokročilé LODIČKA PLUJE.
.jpeg)
Co bych chtěl aneb Z mého života
Náš předseda Ondřej Vaculík nám zaslal tohle povídání, které nazval CO BYCH CHTĚL...
Například bych chtěl potkávat na ulici Bedřicha Smetanu. Mrzí mě, že jsme se o tolik let minuli. Ovšem vím o člověku, který si velmi považoval toho, že blízce znal člověka, kterému bylo dáno často potkávat na ulici Bedřicha Smetanu. Ten člověk, co znal člověka, který potkával na ulici Bedřicha Smetanu, se jmenuje František Weyr, právní filosof a státovědec,
a syn slavného našeho matematika Emila Weyra. To jsem se dočetl v jeho pamětech. František Weyr se narodil v roce 1879 a zemřel v roce 1951, tedy pouhé tři roky před tím, než jsem se narodil já. Takže kupodivu dva středně dlouhé lidské životy mě dělí od živého Bedřicha Smetany. Z toho mám velikou radost a těší mě také to, že mezi mě a Bedřicha Smetanu už se nikdo nemůže vklínit, kdo by mě od Bedřicha Smetany odstrčil dál. V tom je má pozice silná a každý následující už bude od Smetany jenom dál.
Dále koho bych chtěl ještě potkat, nebo alespoň ho vidět, je Jan Neruda, třeba jak o holi kráčí do vršku tou jeho ulicí.
Mám ještě jedno nesplnitelné přání – mluviti s Boženou Němcovou. Nelíbí se mi, jak ji nyní popularizujeme a snažíme se, aby nás znovu zaujala. Nelíbí se mi zvláště ten několikadílný poslední televizní film, který obsahuje dosti nestoudné scény, jako by Božena Němcová byla třebas spisovatelkou Lenkou Procházkovou, která ovšem o svém intimním milostném životě ve svém díle píše. Božena Němcová nikoli, její celé dílo včetně její korespondence je velice cudné. Tedy pouze její dílo je hodnověrným a zejména autentickým svědectvím o skutečné Boženě Němcové. Vše ostatní je buď z druhé či třetí ruky, nebo úplně smyšlené. Takže představovat Boženu Němcovou tak, aby se to líbilo současné zvlčilé společnosti, například jak se kvapně s kýmsi miluje v průjezdu, jde naopak proti jejímu dílu, proti její Divé Báře a tak dále. Víme, jak těžký život měla, a ještě aby se i teď v hrobě obracela? Právě například o Divé Báře bych se rád s Boženou Němcovou bavil. Pro mě totiž je důležitější poznávat svět směrem dozadu než směrem dopředu.
A co ale já? Mám já ve svém životě něco záviděníhodného? Ano, já kupříkladu viděl Klementa Gottwalda, který zemřel
o rok dříve, než jsem se narodil. Viděl jsem ho ležícího pod skleněným poklopem a zaujala mě jeho velmi nezdravá barva obličeje. Byl šedý, pouze tváře měl přibarveny do růžova.
U nás v domě bydleli Brendliovi. Maminka se s paní Brendliovou poněkud kamarádila a já si hrával s jejich holkami. Pan Brendli byl mistrem v ČKD a spolupracovníkem StB. Doma v šuplíku měl pistoli, s níž jsme si ale hrát nesměli. V sobotu
a v neděli Brendli hrával pro děti maňáskové divadlo v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka.
Paní Brendliová chtěla, aby se jejich holky podívaly na Gottwalda pod skleněným poklopem, a že by mě vzali také. Maminka však neměla odvahu říci, že já s nimi nepůjdu, protože Brendli byl estébák. A tak jsem díky tomu viděl Klementa Gottwalda pod skleněným poklopem. Hádám, že není nikoho, kdo by mně to záviděl, a nebo jednou o mně pyšně říkal, že znal člověka, který ještě viděl Klementa Gottwalda nezdravé barvy pod skleněným poklopem.
Možná i proto bych chtěl potkávat na ulici Bedřicha Smetanu, vidět Jana Nerudu a bavit se s Boženou Němcovou.
Ondřej Vaculík
Co jsme přečetli
O knížce Libora Prudkého PATNÍKY A KŘIŽOVATKY hovoří Vladimír Karfík:
Pořád čítám, anebo slýchám, jak se žurnalisti u ctihodných mužů do omrzení pídí po něčem
z jejich mládí, k čemu se veřejně nepřiznali, když se ucházeli třeba o práci na Ústavním soudu,
anebo o funkci presidenta republiky, jemuž dodnes nedají pokoj. Vždycky mě při tom napadne
Libor Prudký. Jak ten by jim usnadnil hledání! O nic se neuchází, jeho sociologické dílo už žije
vlastním životem, jenom se jeho autor ohlédl za svým dětstvím, rodinou, školu, přáteli a napsal
osobní svědectví a nazval je Patníky a křižovatky. Název opatřil dnes docela provokativním
podtitulem Cesta z komunistického hnízda ke svobodě. Proč ne, vždyť každý jsme se bez své
vůle narodili do nějakého hnízda! Všimněme si však blíže, kam Libor Prudký odtud míří.
K nějakému společenskému postavení? Nikoli, to už si svou prací získal. Jeho svědectví vypovídá
o cestě ke svobodě. Novináři by hned dvakrát utřeli nos: o nic se neuchází a ještě se ke všemu přiznává.
Četl jsem Patníky a křižovatky se zaujetím. Nejen proto, že Prudkého, sociologa jsem znal už předtím, ale proto, že mi podal věcné a citlivé svědectví o létech, která jsem také prožil, ač s desetiletým přestihem, svědectví o lidech, jež jsem znal a řada z nich byli mými přáteli, o uhrančivých zážitcích, jež jsem tehdy stejně jako Libor Prudký prožíval. Mířil k exaktní společenské vědě, o to víc mě zaujalo, jakou v jeho zrání hrálo roli umění a poezie. Nedávno se
v televizním rozhovoru ptali Petra Piharta, co mělo na jeho osobnostní vývoj největší vliv. Uvedl českou poezii a po chvíli to znovu opakoval. Libora Prudkého se nikdo ptát nemusí, vypověděl napsal sám, co pro něho znamenala poezie, v jeho vzpomínkách často spojená s divadlem. Stejně jako on vzpomínám na scénické představení poezie Skřivánci na niti, na iksku, divadlo poezie, na francouzské básníky Préverta, Apollinaira, Desnose, Eluarda, jež tehdy překládal můj přítel Adolf Kroupa. Jako bych dnes viděl, jak chodí mladý Prudký po Kampě kolem Holanových oken a neodvažuje se na obdivovaného básníka zaklepat, podobně jako jsem se o desetiletí dřív ostýchal i já, a přitom léta jsem bydlel naproti. Přiznávám, že lecos Prudkému závidím, přátelství s brněnskými divadelníky, obdivoval jsem je z pražské dálky, přátelství s malířem Matalem, k němuž mě do ateliéru na České ulici přivedl Adolf Kroupa. Bylo to někdy v pětapadesátém roce a od té doby jsem Matala obdivoval – velký obraz inspirovaný Kainarovou básní Stříhali dohola malého chlapečka vidím dodnes, visel v pracovně Miloše Macourka.
Vzpomínky Libora Prudkého vyvolávají mnoho vzpomínek. Když píše o své práci sociologa, s humorem vypráví
i o terénních zážitcích, nebyl jen akademickým vědcem. Malé svědectví, kdy se k němu na nějaké oslavě přitočil dělník: „To ty vymejšlíš předpisy a pravidla pro to, co děláme? Ano, přiznal jsem. A kolik je vás na to vymejšlení? Ptal se dál. Většivou tři. Nás je v dopravě víc než čtyři sta! To by v tom byl čert, abychom nevymysleli něco, čím ty tvoje předpisy přečůráme.“ A měl pravdu, píše sociolog Prudký.
Patníky a křižovatky mají jednu vadu: nevedou dál než ke křižovatce devadesátých let. Škoda, dál už nás autor vybavil jen návodem jak se učit svobodě. Ostatně o tom je celé poutavé vyprávění.
Vladimír Karfík
Etymo & Eskymo Honzy Čápa: Anglický roh a beznohá rajka
A nakonec přichází obvyklý ponor Honzy Čápa do tajemných hlubin jazyka českého:
Když se ve 2. větě Dvořákovy Novosvětské rozněžní anglický roh, rezonují dnes jeho tóny
v abonentech České filharmonie, v divácích televizního seriálu Četnické humoresky, ale už
i na youtube existují polemiky, proč vlastně mistr Dvořák tento part nenapsal pro běžnější
hoboj. Na podobně palčivou debatu jsem ovšem narazil při zjišťování, proč vůbec anglickému rohu říkáme anglický. A potvrdilo se, že je to kvůli nedopatření: Původně se totiž v německém prostředí tomuto rohu říkalo andělský, tedy „engellishes“, jelikož nástroj býval zakroucený a připomínal trouby andělů na barokních obrazech. Jak ovšem získával na mezinárodní popularitě, vyložili si Francouzi slovo engellisches mylně jako englisches. A ejhle - cor anglais - tedy anglický roh - byl omylem na světě! Tohle je příklad nedorozumění, omylů a přeslechů, které sbírám, a rád bych se o některé podělil.
Minulý měsíc mi například malíř exotických zvířat vyprávěl až hororový příběh z historie přírodovědné ilustrace - začíná ve světě zámořských plaveb a objevů 16. století – britští a holandští námořníci v něm dovážejí do Evropy čaj, skořici a perly z moří teprve nedávno objeveného Pacifiku. Tu a tam ale mezi koření přibalí i barevné peří dosud nevídaných ptáků, která jsou okamžitým hitem na evropských dvorech. A učenci raného novověku chtějí vědět víc. Jak vypadají a jak se jmenují ti neznámí opeřenci?
Asi největší zájem směroval k pestrobarevnému zázraku, který plachtil nad exotickou džunglí Nové Guiney – ilustrátoři ho obkreslovali jeden od druhého, protože do Evropy dorazila pouhá čtyři zachovalá ptačí těla – dost ovšem na to, aby bylo tehdejším vzdělancům evidentní, že se jedná o mýtické ptáky nebes, jelikož – považte - ani jeden z exponátů neměl běháky, stehna, holeně ani prsty. Nohy jim totiž zcela scházely!
Mělo se tedy za to, že tito pěvci nikdy neusedají na větve pralesa a na zem spadnou teprve ve své chvíli poslední. Takhle to aspoň evropským expedicím vysvětlovali papuánští domorodci, kteří stažené kožky ptáků s famózními pery zaoceánským výpravám obstarali. Poté, pochopitelně, co uloveným zvířatům mačetou nohy usekli: „Povídám Abba, když bílý muž potřebuje ptáka na peří, k čemu by mu asi byly běháky?“
O tomto nedorozumění učenci tehdejší Evropy netušili, a tak ptákovi automaticky říkali podle místa jeho výskytu ptáci ráje - v latině avis paradaesia, v německých akademických kruzích Paradisvogel a také Královská společnost v Londýně si čeleď zapsala jako paradise birds. Slované pak v závěsu mluvili o rajské ptíce, - a konkrétně naše česká rajka také etymologicky pochází z onoho místa věčné blaženosti - podobně jako rajský protlak, plyn nebo rajčata.
Zdálo by se, že akademická obec celou tu domorodou historku o nebeských rajkách baštila ještě v 18. století – vždyť samotný otec přírodopisného názvosloví Carl Linné dal roku 1760 rajce ve své taxonomii název „apoda“ , což znamená beznohá, a tohle jméno si nosí dodnes, kdy s ní v džungli točí přírodopisný seriál pro televizi David Attenborough.
Ale je to trochu jinak, vážení. Přídomek „beznohá“ neměl být popisný. Panu Linnému ještě 200 let po tom unikátním nedorozumění stálo za to zakonzervovat rajce do jména její unikátní příběh. A teprve ten na další generace jazykomilů znovu a znovu vyskakuje jako překvapení z kindervajíčka.
P. S. Nemysleme si ale, že jsme na tom s realitou líp, než osvícenci. Teorii beznohého ptáka ve své době naslouchalo pořád méně důvěřivců než jiné, mnohem současnější legendě o „nevídaných končetinách“. Narážíme tady na pohádku, jež kolovala snad i v učebnicích mikroekonomie a pojednávala o neviditelné ruce trhu.
Honza Čáp
