Blíží se nová akce divadla hudby a poezie AGADIR:
Tisíc a jeden sen - íránská poezie v exilu 21. 4. 2016 v 18:30, Knihovna Jiřího Mahena, Kobližná 4, Brno
Svět viděný očima matek, dcer nebo milenek není laskavější než svět mužů, ale snad v sobě nese více naděje a víry. Čtyři íránské básnířky, které musely opustit vlast, se vyznávají ze svých smutků a pocitů beznaděje, ale zároveň prozrazují svou vnitřní mravní sílu.
Sheema Kalbasi, Shirin Razavian, Mahboubeh Shadzi, Roya Hakakian
Překlad: Radek Hasalík Hudba: Ondřej Fuciman
Účinkují: Milena Fucimanová Šárka Ničová Petr Kostelník Hudba: kytara: Lukáš Kotol klavír: Ondřej Fuciman
Brněnské Divadlo hudby a poezie Agadir se již delší dobu snaží ve spolupráci s Českým centrem Mezinárodního PEN klubu v rámci svého projektu nazvaném Agadir: Na strunách naděje představit milovníkům poezie tvorbu umlčovaných autorů ze všech koutů světa. Členové souboru zinscenovali již desítky nejrůznějších večerů, jejichž cílem bylo oživit texty těch, kteří nemohou být ve své vlasti vydáváni, kterým doma hrozí státní orgány někdy i těmi nejvyššími tresty a kteří se často už dávno rozloučili s představou, že se jednou vrátí na místa, která jsou jim nejbližší – na místa svého dětství a dospívání.
21. dubna budou mít brněnští diváci možnost seznámit se s dalšími autorkami, jež nepřízeň osudu vyhnala z jejich rodného Íránu. Jedná se již o druhý díl z cyklu s názvem Tisíc a jeden den – Tisíc a jeden sen. Čtyři básnířky, Sheema Kalbasí, Shirin Razavian, Mahboubeh Shadzí, Roya Hakakian, jejichž tvorba vyšla v antologii Než skončí nekonečno v překladu Radka Hasalíka, mají něco společného – všechny musely opustit svou vlast a všechny musí čelit těžkostem života v exilu. Nevzdávají se však a díky poezii se mohou vyznat ze svého smutku a beznaděje, a také ukázat, že navzdory všemu zůstávají věrni svým mravním hodnotám.
Před návštěvou dubnového představení si můžeme připomenout první díl z již zmiňovaného cyklu. Byl rovněž zasvěcen básním z antologie Než skončí nekonečno, konkrétně byly zastoupeny básnířky. Mana Aghaee, Sheida Mohamadi,. Ladan Salami, Sholeh Wolpé a Bita Malakuti. Posledně jmenovaná autorka se na večer íránské poezie dostavila osobně. Tato významná íránská spisovatelka žije již několik let v České republice, konkrétně v Praze, a tak mohla svojí přítomností obohatit celý večer. Pozvání přijal také překladatel Radek Hasalík.
Bita Malakuti se narodila v roce 1973 v Teheránu, vystudovala drama na Azad Art University v Teheránu. Na počátku své profesionální kariéry publikovala především povídky, později začala psát i poezii. Rovněž se věnovala divadelní kritice. Její bibliografie zahrnuje několik povídkových sbírek, novelu i biografii slavné íránské herečky Soosany Taslimi. Írán opustila v roce 2006, nejdříve žila ve Spojených státech, pak se přestěhovala do Prahy.
Po představení Bita Malakuti s ostychem předstoupila před publikum a zahájila diskusi nejen o své tvorbě, ale také o současné íránské literatuře a tom, co může mít společného íránský a český čtenář.
Bita Malakuti představuje jistý fenomén, který je podle jejích vlastních slov jedním z prvků, které utvářejí současný charakter íránské poezie. Jedná se o ženské básnictví. Během několika posledních let na íránskou literární scénu vstoupilo nevídané množství talentovaných básnířek, které se snaží bojovat za ženská práva. Poezie jim pomáhá vyjádřit nejniternější pocity a zároveň se stává mostem mezi lidmi. Samotná Bita vzpomíná, že jejím prvním přítelem v České republice se stal Radek Hasalík, a to právě proto, že jejich cesty svedla dohromady íránská poezie. Kromě toho si také velmi váží svého života v Praze. Praha je totiž místem, kde žil její milovaný spisovatel Franz Kafka. Tento česko-německý spisovatel patří mezi nejoblíbenější zahraniční spisovatele v Íránu. A jeho hrob v Praze se stal povinnou zastávkou na cestě nejednoho íránského turisty. Bita Malakuti Franzi Kafkovi dokonce vzdává hold ve svých básních – napsala totiž cyklus s názvem Tři monology u Kafkova hrobu. I v těchto verších si Bita zachovává svůj specifický lyrický styl, který je založen na hlubokém osobním prožitku, avšak skutečnost, že básně vznikají „u Kafkova hrobu“, dodává celému cyklu i český kontext.
K fenoménu ženské poezie se během diskuse vyjádřil i Radek Hasalík. Přiznává, že jednou z motivací k překládání íránských spisovatelek se stalo tristní až tragické postavení žen v Íránu. Jejich práva jsou omezována na téměř všech společenských úrovních, nejen v kruhu nejbližších, ale i v rámci právního systému. Svým počinem tedy chtěl těmto ženám umožnit cestu ke čtenáři.
Brněnské setkání s íránskou poezií bylo pootevřením dveří do cizího světa. Do světa, který svojí krutostí ničí životy mnoha lidí. Byť se vztahy s Íránem na mezinárodní úrovni zlepšují, stále je to – jak podotkl Radek Hasalík – země, ve které jsou denně zatýkány desítky lidí za tak zvanou protistátní činnost. Nemusíme připomínat, že i my víme, že výklad slova „protistátní“ může být velmi neurčitý. Bylo to také setkání, které potvrdilo slova Bity Malakuti. Poezie je mostem, který dokáže spojovat lidi kdekoli na světě. A stejně tak tomu bude i 21. dubna, kdy soubor Agadir uvede i další autorky z antologie Než skončí nekonečno.