V knížce veršů Prázdniny s Henrim vydává Lydie Romanská druhý díl svého záměru podat český důkaz o platnosti mínění vynikajícího francouzského estetika
a literárního teoretika (1865–1933) Henriho Bremonda, autora knižního eseje Čistá poesie, k jejímuž českému vydání (1935) napsal předmluvu Bremondův vrstevník
F. X. Šalda. Bremond podle Šaldy cítí ryzí poezii, blízkou modlitbě, „jako opravdivou moc elementárnou, jako výsostnou sílu a hodnotu životní“.Romanská se
s respektem poddává svému obdivu k „čisté poesii“ v Bremondově pojetí
a ve verších s prostými názvy Spínač, Meruňky, Bouřka, Špenát, Nádraží atp. důsledně přijímá Bremondův imperativ. Výsledkem je tajemství jménem poezie, tajemství, o které se neusiluje, které vzniká, je, neboť báseň nic nevysvětluje ani neučí, nechce být pochopena ve smyslu logiky, chce zcela prostě být v souzvuku
a rytmu, tajemná nevyslovitelným příběhem, vlastním algoritmem krásy… Básnířka říká, že napsala knihu
„o samotě, v jednom prostředí, v jednom rozpoložení, v krátkém časovém úseku“, proto je knížka „jednoho ducha, vztahem k realitě homogenní, výstavbou básní osobitá“.
Foto Jiří Hubený
Ukázky ze sbírky Prázdniny s Henrim
Meruňky
Bukowski stojí pod meruní (je zelená) nalévá děti vínem to je krásná představa jeho o děti nikdy nejde možná o oči nakreslené dětskou pastelkou na ně nedosáhne
Ptáčnice
ještě neopustím kout s obrazy jako maminka kdysi procedím rybíz záclonami protější dům i olše ve druhém patře najdu Průchovu Ptáčnici věž kostela plnou netopýrů a budu se dívat možná se rozprší a rozpije se červená do záclon zabalím obraz třešně jako by ji postřelili
Muškáty
chladí od nohou lípa obuju se do brodu s vůněmi to jenom na okraj podstatné je zavazadlo deštník mobil a lubrikant a hlavně mikroskop dalekohled a nůž jak jinak se vloudit jak vypáčit co spadne do muškátů přes to vlak nejede