Jiří P. Kříž: Diskuse a zápas o Milana Kunderu nekončí
- Dana Mojzisova
- 1. 10. 2024
- Minut čtení: 5
Lidi milí,
minulý týden jsem rozesílal nekrolog Tomáše Koloce k úmrtí Věry Kunderové. Jak mně napsal Petr Janyška, znalec Francie, ne všechno v něm je košér. Toho jsem si byl vědom, už když jsem text rozesílal.
Když jsme v Brně s listopadem 1989 začali vydávat ROK – Revui otevřené kultury, nechtěli jsme být jednohlasní, a vyhledávali jsme i texty kontroverzní. To ctilo kdysi už legendárního Hosta do domu, jehož jsem byl nejmladším redaktorem (studentský třetinový úvazek za 750,- Kč měsíčně). Ještě jsem stihnul být při tom roku 1970, než nastupující normalizátoři Hosta do domu zakázali. – A „slovo na cestu“ redakci ROKu stačil o dvacet let později stvořit ještě Jan Skácel: „Vyžaduje to odvahu nebýt jenom s někým a některými proti někomu a některým, ale snažit se přebrodit k pravdě. Celou ji mít nebudete nikdy, to není v lidských silách, ale bez práva na poctivou chybu je svoboda málo…“ Napsal toho k našemu vykročení ještě víc, ale tyto jeho věty mi v hlavě utkvěly.
Zásilku nyní rozšiřuji o dodatek navazující na větu:
Prosím, nenechejme v české kotlině a v moravských úvalech pravdu o Milanu Kunderovi a o jeho velikosti objevovat až generace v daleké budoucnosti, je-li jaká před námi.
PRO OSVĚŽENÍ PAMĚTI:
Autor stati Tomáš Koloc uvádí mezi zdroji svého textu také knihu
ČESKÝ SPOR o Milana Kunderu
(nakladatelství Galén, Praha 2021).
Padesátka autorů vyslovila svůj názor ke kauze Milan Kundera po vydání skandální biografie Jana Nováka KUNDERA – Český život a doba. Byli to: Václav Bělohradský, Petr A. Bílek, Tomáš Borovský, Adam Borzič, Tomáš Feřtek, Petr Fischer. Karel Haloun, Miroslav Huptych, Karel Hvížďala, Ladislava Chateu, Pavel Janoušek, Petr Janyška, Mojmír Jeřábek, Vladimír Just, Pavel Kohout, Radim Kopáč, Pavel Kosatík, Jan Kratochvil, Jiří Kratochvil, Jiří P. Kříž, Jan Lukeš, Pavel Materna, Jan Novák, Petr Onufer, Adéla Petruželková, Josef Prokeš, Jiří Přibáň, Josef Rauvolf, Martin Reiner, Sylvie Richterová, Ján Simkanič, Ondřej Slačálek, Karel Steigerwald, Petr Šámal, Ondřej Štindl, Kateřina Tučková, Milan Uhde, Marek Vajchr a Jan H. Vitvar.
Při informační zahlcenosti veřejného prostoru (nejen) v Česku uniklo to podstatné:
PROČ BYLA PUBLIKACE (270 STRAN) VYDÁNA:
Polemika s dezinformacemi a diletantstvím autora objemné, odborně se tvářící biografie KUNDERA – Český život a doba (nakladatelství Argo a Paseka, Praha 2020, 888 stran). Hlavním informačním zdrojem autora byla Stání bezpečnost (StB), což Josef Škvorecký, obhajující podobná dezinformační nařčení své ženy Zdeny Salivarové, komentoval lapidárně: „StB a SNB byly všemocné, nekontrolované a nekontrolovatelné organizace. Kdo věří jejich záznamům jako Písmu svatému, je podle mne idiot.“
ČESKÝ SPOR o Milana Kunderu přinesl texty vybavené politickou, historickou, literárněvědnou, lingvistickou, v některých případech (zejména u obhájců Novákových vývodů) jen emočně expresívní argumentací - s vektorem a cílem nasvítit události kolem dvou připravovaných nominací Milana Kundery na Nobelovu cenu za literaturu (vrací se k těm časům i Tomáš Koloc), a zejména pak vyvrátit zlovolné nařčení Kundery z udavačství, což se nakonec - při neexistenci policejních a soudních dokumentů – podařilo prostým, a dodnes hodně podceněným, nerespektovaným lexikálním rozborem Policejního záznamu Jar. Rosického ze 14. 3. 1950 na str. 248/249 (NO A NYNÍ ARGUMENT NOVÝ, TAKOVÝ JEN OBYČEJNÝ, LEXIKÁLNÍ).
Čitelná fotokopie příslušníkova Policejního záznamu je v Českém sporu o Milana Kunderu zveřejněna na str. 29. Jan Novák ji v rozměrné dokumentaci své ještě mohutnější bichle publikovat – jaksi zapomněl!
A nyní návodněji pro ty, kdo se neradi nimrají v knihách, protože jsou již uvyklí jen „gůglovat“, a ještě tak surfovat na vlnách internetu:
O událostech kolem nominace Milana Kundery na Nobelovu cenu cenu za literaturu:
Sylvie Richterová: Proč, Český spor o Milana Kunderu, str. 217 – 228, zejména na str. 223/224: „Život mne zavedl do situací, kde jsem byla mimovolně svědkem věcí, jež k této bilanci patří…“
Sylvie Richterová: Proč, Český spor o Milana Kunderu, str. 217 – 228, zejména na str.224/225: „Když byl Kundera v roce 2008 na Nobelovu cenu navržen podruhé…“
O nařčení z udavačství Milana Kundery v České televizi a v Respektu:
Karel Steigerwald: Po noblese, Český spor o Milana Kunderu, str. 30 -31.
Sylvie Richterová: Proč, Český spor o Milana Kunderu, str. 217 – 228, zejména na str.224/225: „Když byl Kundera v roce 2008 na Nobelovu cenu navržen podruhé…“
Jiří P. Kříž: Co s minulosti po česku – Místo doslovu a tečky, Český spor o Milana Kunderu, str. 245 – 253, zejména podkapitolky Blesk z čistého nebe a Udal, a udal, str. 246 – 250, ale již od posledního řádku na str. 245: „…Novák by takový životopis nikdy nenapsal, kdyby proti Kunderovi nezvedly „osvobozující“ vlnu nenávisti v roce 2008 Čeká televize a týdeník Respekt…“. Zvláště upozorňuji na důležitost odstavců 1. a 2. za zvýrazněným mezititulkem na str. 248: Ještě dva argumenty, které velice silně relativizují v roce 2008 zveřejněný „ výklad“. Srdcem knihy je ovšem odstavec druhý: NO A NYNÍ ARGUMENT NOVÝ, TAKOVÝ JEN OBYČEJNÝ, LEXIKÁLNÍ: (str. 248/249). Vyvrací obvinění Milana Kundery z udavačství spolehlivě. Škoda, že to politická věrchuška, přátelé i nepřátelé Kundery, včetně Jana Nováka, dosud zásadněji nepostřehli. – Z druhé strany: Nedivím se tomu. Už dávno zapomněli číst. Natož se vzdělávat…
Prosím, nenechejme v české kotlině a v moravských úvalech pravdu o světovém spisovateli objevovat až generace v daleké budoucnosti, je-li jaká před námi:
Kdo si troufá tvrdit něco jiného – nic mu samozřejmě vyčítat nelze.
Co jste čekali? Že zvolám: Popravit?!
Nejsme jako oni jsme si přece na prapor vyšili stejně jako Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávisti v listopadu 1989.
Opravdu si nepřestaneme myslet, že chvíle obyčejné lidské malosti nikdy nemohly obestřít i Václava Havla?
A umenší jeho úporně tutlané lidské chyby jeho význam a velikost, když to o něm budeme vědět?
Už mj. chápu, proč k prezentování knihy ČESKÝ SPOR o Milana Kunderu odmítl poskytnout prostor Michael Žantovský v Knihovně Václava Havla. KUNDEROVI – Českému životu a době Jana Nováka ho neodmítl, jakkoli si musel být vědom zrůdnosti autorových dezinterpretací... „Takovy to bude!“ říkával brněnský normalizační profesor muzikologie Bébin (Jiří Vysloužil).
Pravda je vždy pouze jedna, i když právě tento fakt čecháčci velice rádi zpochybňují. Co si myslet o lidech, kteří zbrkle soudí, a od Milana Kundery četli vlastně – a možná - jen Směšné lásky, a znají ještě tak ne příliš povedený Žert z Jirešovy filmové adaptace.
Také strašlivé dědictví normalizace a komunistického režimu!
V jiné kapitole ČESKÉHO SPORU o Milana Kunderu (Lesk a bída jedné dezinterpretace nebo také Elitář, život, doba a Neználek, str, 71 – 79) jsem napsal:
„V listopadu 1989 jsem se ocitl v aule brněnských kolejí ve Vinařické ulici v Pisárkách před téměř třemi stovkami studentů, kteří mě v rámci velké stávky požádali o lekci ze současné české literatury. Ne té normalizační. Měl jsem několikaletou zkušenost z letních škol slovanských studií na filozofické fakultě. Pedagogovi, který Francouzům, Švédům, Norům, Dánům nebo Němcům, ale i Jihoslovanům nebo Polákům oznamil, že „Kundera ani další emigranti nejsou předmětem tohoto semináře“ a začal jim vykládat o Kozákovi, Skálovi, M. Florianovi či o Brňácích Křenkovi, Milotovi a Odehnalovi, příště do posluchárny nikdo nepřišel. – K mému zděšení většina těch v aule, a chvályhodně posluchačů přibývalo, poprvé uslyšela jména Kundera, Škvorecký, Kohout, Procházka, Vaculík, Gruša, Mňačko, Linhartová, Kantůrková, Trefulka, Uhde, Lustig, Beneš, Havel, Aškenazy, Blatný, Zahradníček, Rotrekl, ale i Skácel, Mikulášek… Těm už knížky přitom znovu začaly vycházet. – To už není uvažování o českém údělu, nýbrž o úpadku. Nemám pocit, že by nepokračoval. Jeho tempo se naopak ještě zrychluje…“
A TEN STAV, MILÍ PŘÁTELÉ, TRVÁ.
-JPK-
Comments