Ves Levíčko je malé lidské sídlo na jižní Moravě. Nemá tolik štěstí jako nedaleké Mušinky, z jehož termálních pramenů chtějí arabští šejkové, kteří už opravdu nevědí, co s prachama, vybudovat lázně. Levíčtí to nevzdávají. Dva roční rozpočty obce věnovali na hlubinné vrty při hledání vlastní horké vody. Marně. Za třemi kopci a dvěma potoky od Mušinek našli - nic. Závist, zoufalství, pak se ale i na místní zastupitele usměje štěstí. Budoucí majitelé lázeňského ráje chtějí v Levíčku, daleko od hlučícího davu, na okraji chráněné krajinné oblasti, vybudovat pro sebe klidné vilové zázemí, pochopitelně i s nezbytnou muslimskou mešitou na návsi. Vedlejší produkt: blahobyt také pro obyvatele Levíčka.
Tak začíná Mešita autorské dvojice Glaser–Šubrtová v Redutě brněnského Národního divadla, zatím suverénně hypernejnekorektnější hra, jakou na území Zemanovy Čechie stvořily dva spojené mozky člověčí. A jenom ti, kdo znají jejich komedie, ale i velice vážné kousky od spolupůsobení (režisér, šéf činohry – dramaturgyně) v Jihočeském divadle, ať už v Budějicích nebo na Otáčku v Českém Krumlově, vědí, že nejnovější divadelní událost v Brně se prokazatelně obešla bez účasti umělé inteligence.
O měkké moci divadla
Pouhých sedm týdnů po varovně aktuálních Morganových Vlastencích (režie Jakub Šmíd) se Martinu Glaserovi, stvořiteli nového věhlasu brněnské opery a baletu, osobně podařilo stvrdit jednoznačně vzestupný, i když do delšího časového úseku rozprostřený vektor činohry. Hm, také proto mu na soutoku Ponávky s dalšími brněnskými veletoky začíná být maličko těsno.
Neuvěřitelné. Do jediné stovky minut se vešel takřka úplný výčet vymožeností pod trestem smrti vymáhaných, byť nesrozumitelných, a po česku šizených slov (kdo to má pořád gůglit!): body shaming, cancel cultur, institucemi dohlížené inkluze, vynucovaný multikulturalismus, hrozivé shitstormy, uzardělé trigger warningsy, kvokání o woke culture, včetně nadávek, v něž větší část členstva KDU-ČSL či ODS, o opozici raději ani nemluvě, proměnila slovní spojení jako Istanbulská úmluva, Green Deal, manželství pro všechny či jakýsi záhadný, citlivějšími povahami s uvadající druhou signální soustavou nevyluštitelný rébus LGBTQ+.
Nepátrejme, co změť lidské pitomosti přiživuje kvůli obecně pociťované nepotřebě používat vlastní mozky. Stačí snad připomenout, že shitstorm je doslova „bouře hoven“ a podle woke culture jsou Voskovec s Werichem odporní, a smrt na elektrickém křesle si zaslouživší rasisté, protože v dávném klaunském čísle v americkém exilu, do něhož se uchýlili před nacistickými rasovými zákony, ti dva bílí muži znevažovali Afroameričany, tedy bytosti černé pleti.
Autoři Mešity na pokoji nenechali nic. Neobjevují nové problémy, to přenechávají politikům, a těm se hledat jaksi chtít přestalo. V jejich schopnost uskutečnit proměnu občané, a s nimi režisér se spoluautorkou, i s dramaturgyní Barborou Gregorovou a s hereckým kolektivem, už nevěří. Všechnu českou duchovní bídu jen zoufale tlumočí divákům, ano těm, kteří na konci minulého tisíciletí naivně uvěřili možnosti proměnit všeobecnou občanskou ideologii reálného socialismu - totiž přetvářku - v demokratickou obrodu. Malým i velkým pobertům v čele obecních zastupitelstev i velkých radnic lidi už konečně fandit přestali. Jen se všem sarkasticky vysmívají.
Co nám ostatně před volbami 2025 zbývá, že ano?!
Nečetly, neviděly, proto jsou
Podstatná část Mešity je ale vlastně o „secvičování“ té hry v Moravském národním divadle. Herci a herečky hrají tedy herce a herečku, dramaturgyni, hrajícího šéfa souboru i ředitele, kteří rozkřičenost mladého ambiciózního režiséra o arabských investicích v Levíčku studují, upravují, učesávají, škrtají, zkorektňují - až do jalovostí pranýřovaných oportunistů a kariéristů, kterým se vysmívají. Platí ještě někde jinde v Česku L. P. 2025, že kritiku máme začít pohledem do zrcadla?!
To vše děje se pod dohledem veřejnoprávních médií (řešeno uvěřitelnými dotáčkami Denisy Kuimcidusové a Martina Svobodníka v autentických studiových prostředích), ve kterých mají hlavní slovo zástupkyně provinciální divadelní kritiky Brtníková (Tereza Groszmannová jejími ústy pronáší moudra stejně úderná, jak je modelují kritici pražští, když náhodou zabloudí na venkov). Občanům rovnou z duše mluví ochránkyně práv lidí (Isabela Smečková). - Obě dámy se vyjadřují nejraději k tomu, co „ještě“ nečetly a neviděly, ale… Ke slovu se prodere i staronormalizační bard Dalibor Klenčka (Jan Grygar), kterého nakonec, snad neprozrazuji příliš, po odvolání ředitele MND jmenují do čela Spojených moravských divadel.
„A já se ptám,“ zabouří Klenčka po volbách, nejpozději tedy v listopadu letošního roku, „zvyšujete tím svým uměním kvalitu života našich obyčejných občanů? Těch, kteří pracují jako otroci od šesti hodin od rána u pásu? Nebo ten váš liberální aktivismus a multikulturalismus jen šíří nenávist k tradičním hodnotám, hodnotám rodiny, kterou tvoří muž a žena? Mohu vás ujistit, že po svém jmenování do čela…,“ uřekne se, „nic z toho, co vybočuje z normy, nebudu podporovat!“ - Ano, v bratrské zemi slovenské, hore na dolině, jsou už „na třI krále o krok dále“.
Ó, kritický realisme (ve)zdejší!
Političtí a kulturní geografové (ten obor chci v příštím životě studovat!) tvrdívají i v televizních debatách, že nejlepší humor je za šos potažená, a trochu zveličená realita. Glaser se svým týmem v Redutě Mešitou takovou tezi inovativně vyvrátil z kořenů. Realitu záměrně učesává a polidšťuje ji, jinak by svět českou duchovní rozvrácenost podpořenou argotem partajních lídrů nikdy nepochopil. (Tedy, mezi námi, tato teze platila jen do posledních amerických prezidentských voleb, které – jak víme - vyhrál nakonec s oblibou hajlující Elon Musk, loutkovodič vybranou elitou českých škrholů v politice adorovaného mussoliniovského, přestárlého žvanila.)
Už na premiéře Mešity lidi vyobrazenou neveselou realitu srdce Evropy chápali. Mohli se uchechtat! A což teprve ti „obyčejní“ na reprízách - bez zkoženělých radničních a teatrologických tváří. Budou se řehtat jak všichni mí sousedé v hledišti kolem! Jen já jsem ten kus bral – celkem vážné. Jsem tím ostatně známý.
„I ta naše cyklostezka končí u směťáku!“ rozčiluje se jeden z aktérů šavlovačky na obecním úřadě v Levíčku. – V obci Kadlín, na dostřel lehké artilérie od Mšena, při okraji CHKO Kokořínsko dosáhli na evropské dotace. Ze zbytku daru, když se o něj ouřadové podělili, postavili na místním kopci Hradiště (314 m n/m) rozhlednu Hradišť. No a na ten výhled, asi tak půl kilometru od poslední chalupy, co by pro občany neudělali, a pak dál k vísce Syslov vybudovali krásnou asfaltovou cyklostezku. Ano, na dohled jsou kopce mnohem vyšší (Druclík 481 m, Maršovský vrch 499 m, Bezděz 606 m). Nechte ale být, nakonec ta cyklostezka z tří set čtrnácti metrů, kde se tyčí Hradišť, vede na kótu 270 metrů přece jen pěkně s kopce. Ouha, končívala však přesně na hranici katastru Kadlína, v poli opracovaném sousedy schválně velice hlubokou orbou, ještě asi tři čtvrtě kilometru před jejich - Bruselem schválně nedotovaným Syslovem. Nejenom já jsem se v roce 2008 vyválel v zoraných blátivých brázdách na pověstném cyklovýletu nazvaném Chorušická bahna (podle rozměkle lepivého jílového turkyňového lánu nedaleké vesničky střediskové).
„Vybudovali jsme za drahý peníze mostek přes potok, přes kterej přejde stěží jedna bába za den!“ pokračuje bitva dál. Tentokrát bez komentáře.
A ještě honem exkurz do světové politiky, s dramaturgyní Viktorií Pilnou (Hana Briešťanská), s uměleckým šéfem souboru Kamilem Veselým (Martin Sláma) a s herci. „Tohle jste přesně vy, ta celá vaše hysterická mladá generace,“ odbrzdí názorová stavidla proti juvenilům šéf, samozřejmě příslušník generace střední. „Bojujete za práva barevnejch a teploušů, přesně jako marxisti bojovali za práva dělnický třídy. A stejně, jako byla bolševikům u prdele dělnická třída, tak jsou těmhle uřvaným aktivistům ve skutečnosti u prdele celý slavný menšiny. Jen chcete být zajímaví… Tohle je stejný pokrytectví jako třeba tlusťoši a smraďoši v letadle.“
Diskuse na dvě vteřiny zkoprní, ale v příštím okamžiku se od umělecké bouře o toleranci k etnickým menšinám, konkrétně k Vietnamcům, hraje ho jako roztomilého Číňana Herec 3 Břeťa Zánik z generace gerontů (Bedřich Výtisk) - stočí na netoleranci k obézním a nevonným bližním na cestách. Názor korektní: Za svůj handicap přece nemohou! Nekorektní protiargument: Nežrat a občas se umýt! To já mám trpět, že se pod váhou tlusťocha přede mnou sklopí jeho opěradlo tak, že mě za ním přiskřípne?!
Realita je zase mnohem strmější: Do narvaného pětihodinového letu ze San Franciska do Honolulu na ostrově Oahu posadili na prostřední sedadlo mezi mě a kamarádku-sušinku (bělošsky vychytrale jsme si objednali sedadla A a C, aerolinky pak nechávají občas prostřední sedalo B volné) dvěstěosmnáctikilovou mladou ženu černé pleti z Los Angeles. Evidentně heterosexuální, protože okamžitě ze sousedního sedadla obtekla mě, a ne tu štíhlou kamarádku. Pěšiny lidského štěstí jsou ovšem nevyzpytatelné. Pro ten noční let rozhodl se majitel vnitrostátní letecké aerolinky ušetřit výdaje za energii. V boeingu byla dost velká zima, a já, obtečený do nehybnosti, jsem proto mohl půjčit deku Češce ob sedadlo. Vystupoval jsem z letadla, když se mně podařilo rozhýbat cizí váhou zmrtvělé tělo, celý rozehřátý.
Četli a viděli, zatrať je pánbů
Mnohem silnější než zmínky v místy až sarkasticky satirické Mešitě byla také realita skutečného vpádu na jeviště křesťanskou víru hájících Slušných lidí a členek podobného hnutí, jakým jsou v inscenaci Moravské ženy pro dobrý život, při jednom dávném festivalovém představení v Brně (2018). O tom že výše zmíněné divoženky polévaly po premiéře Mešity při děkovačce herce „rájskou“ (v textu hry použili autoři přídavné jméno samozřejmě korektnější - „rajčatovou“) polévkou se zase diskutuje ve veřejnoprávní, opozice by hned úderně přitvrdila – ve „Fialové televizi“.
Hlavní slovo mají celkem objektivní Moderátorka 2 (Zuzana Petrů), kritička Brtníková (Groszmannová), bard Klenčka (Grygar), Ochránkyně práv lidí (Smečková) a striktně apolitickou a vstřícnou skladbu repertoáru prosazující dramaturgyně Pilná (Briešťanská).
Ta se činí nejprve opatrně, nakonec však odvážně, pro potěchu několika nespokojených občanů z nemlčící, o to víc řvoucí menšiny, hlavně však k uspokojení zřizovatele. - O ní kdyby se doslechli v Kladně! Zlatem by ji vyvážil hokejista-primátor Milan Volf, kterému jeho divadla v ocelářském srdci středních Čech hrají jen samé „obscénní kousky o vagíně“. Považte, v loutkovém divadle, a pro maminky s batolaty, si troufají hrát o tom, že holčičky nenosí vrána, a kluky čáp! A že prý devět měsíců tráví mímina v bříšku! - Ale to už je jiný příběh…
„Já jsem si to v textu podtrhala,“ diskutuje se v televizi po premiéře Mešity. „Červeně sexismus, růžově homofobie, žlutě rasismus, zeleně výroky podporující stereotypní vnímání, oranžově záměrně zraňující pasáže,“ vypočítává Kritička. – „Vidím, že ten text máte vybarvený v podstatě celý,“ všimne si Moderátorka. – Basu ovšem stvrdí struktura Klenčka: „Já vůbec nechápu, co nám tím chtěli tvůrci povědět. Vždyť je to jenom hromada sprosťáren a výsměch obyčejným lidem, toto. Kvůli tomu si platíme Národní divadlo?“
Zbývá už jen dodat, že na stranu rozpálených a tvrdých kritiků Moravského národního divadla se po imaginární Mešitě, tenkrát na východě v roce 2018, v trudné realitě demoGracie české, přidal nejen Miroslav Sládek, který vlastním tělem tarasil vchod do divadla, ten to má jako správně natvrdlý lidumil a nácek z Útěchova v popisu práce, ale také slovutný teatrolog Petr Osolsobě, ministrant a lidovec Petr Hladík, a dokonce ochránce zbloudilých církevních oveček (například ve vyšebrodském klášteře) dominikán Dominik Duka, třicátýšestý arcibiskup pražský, čtyřiadvacátý primas český a kardinál. V příští pětiletce nechtěl posledně jmenovaný nic menšího, než aby tu imaginární Mešitu světské soudy prohlásily za „zvrhlé umění“, pardon, jen že to „není umění“. Prohrál naštěstí postupně všechny instance až k Ústavnímu soudu.
Nikdo z jmenovitě uvedených hru nečetl, natož aby se vydal pro argumentaci přímo do divadla. A po rozhodcovském píšťalovém sólu brněnských, v posilovnách dobře živených, jen maličko znáckovatělých božích bojovníků v rolích „slušných lidí“ kolega Vladimír Just dodnes nedoslýchá na levé ucho…
„Takovy to bude,“ říkával brněnský muzikolog Bébin, profesor Jiří Vysloužil, když za normalizace opatrně, jen tak špičkou „vystrčrůžku“ vyhlížel lepší časy.
Národní divadlo Brno – Martin Glaser, Olga Šubrtová: Mešita. Komedie o kulturních válkách. Režie Glaser, dramaturgie Barbara Gregorová, scéna Pavel Borák, kostýmy Markéta Sládečková, světelný design Martin Špetlík, videoprojekce Denisa Kuimcidis, Martin Svobodník. Světová premiéra 28. února 2025 v divadle Reduta.
Hodnocení 100%
Comentarios