Jiří P. Kříž: O revoluční inovaci metod výslechů v Rusku

Jiří P. Kříž

Zazdálo se asi čtvrtině kolegů zabývajících se tak či onak divadelní kritikou, že slavná éra ostravské Komorní scény Aréna pomalu končí. Ten zbytek o ničem snít vlastně ani nemůže: V životě ze Stolice za divadlem nevytáhl paty, protože ho kdysi naučili, a oni tomu dodnes věří, že české divadlo se narodilo, obrodilo a klonuje se dál jen kolem začátku dolního toku Vltavy.

Názorově se ale rozviklala i ta čtvrtinová množina objevující se v listopadu aspoň na Ost-ra-varu. Poslední dvě, tři sezóny Arény zůstaly bez špiček, které ji vynášely k nominacím a ziskům cen za Inscenace, nebo dokonce v kategorii Divadlo roku. Severomoravskou štafetu nesou nyní dál spíš Bezruči, kteří se nejlepším divadlem v Česku stali v březnu 2025.

Nekamenujte Arénu

Nechystám se bilancovat. Jen připomenu, že Aréna zářila od první koncepce (1994). Její cesta vedla k inscenačním vrcholům, řekněme od Pavla Cisovského, Radovana Lipuse, Janusze Klimszy k Sergeji Fedotovovi (dnes se bohužel ruský zázrak ocitl na vlně cara Vladimira Vladimiroviče), a dál až ke čtyřem titulům Divadlo roku (2013, 2015, 2016 a 2017), především zásluhou prací dramaturga Tomáše Vůjtka a režiséra Ivana Krejčího.

Připomenu jen jejich nezapomenutelný triptych o Češích ve 20. století: S nadějí i bez ní aneb Milovali jsme Sovětský svaz, a zároveň jsme se ho báli, o Josefě a Rudolfu Slánských, Slyšení o výpovědi Adolfa Eichmanna v jeho izraelském soudním procesu a Smíření – o účtování s Němci v roce 1945, s akcentem na fakt, kudy a kam to naše prarodiče, a pak i otce a matky vedlo a přivedlo. – Přivezli ty tři skvosty dokonce až do Prahy. Diváci se na na Arénu hrnuli (chválabohu). Z těch tří čtvrtin zarytých jsem v La fabrice, kde insenace uvedli, potkal teatrology 4, slovy čtyři.

O to víc slýchám v kuloárech, jak už se Aréna vyčerpala, a doba i divadlo poskočily dál. A tak jsem i já pro jistotu zatelefonoval kolegovi Vrchovskému: „Láďo, nemohl jsem v březnu na premiéru Vojtkova a Krejčího Tenkrát v Rusku. V Brně byla premiéra Mozartovy Figarovy svatby. Prý to bude událost. – A je.“ Odpověď byla velice stručná: „Tak na to určitě přijeď. – A jsem moc zvědavý, co tomu řekneš.“

Tady je odpověď:

Rusko jako na dlani

Básník, mladý intelektuál obdivující revoluci vyslýchá příslušnici poražené třídy Annu Alexandrovnu Vyrubovovou, pravnučku maršála Kutuzova, příbuznou Tolstých. To ona přvedla do carského dvora léčitele Rasputina, který později zázračně, po jejím těžkém úrazu při železničním neštěstí, pomohl také jí, dvorní dámě carevny. Střet proletáře s aristokratkou v intelektuální při. Aňa miluje Básníkovu lyriku (volná inspirace Alexandrem Blokem).

Výslech je nití vinoucí se od výchozí situace Vůjtkovy hry až po její epilog. Čtyřiačtyřicet obrazů se v rychlých, někdy až zběsilých „filmových“ střizích valí na diváky jako smršť, která Rusko smetla od vlády jejího posledního cara až k uchopení moci lůzou, pro kterou teoretikové proletářské revoluce vymysleli vznešené pojmy dělníci, rolníci, pracující inteligence, aniž uhlídali fakt, že se říjnová revoluce uskutečněná v listopadu stala faktickou kořistí kriminálního lumpenproletariátu.

Rychle se střídají prostředí: Kázání stvořitelova zástupce na zemi, proroka Rasputina, orgie zkaženosti milenců, knížete Jusupova (v inscenaci Felix) a Dmitrije Romanova (Dmitrij), pozdějších kazatelových vrahů, palác cara Mikuláše II. (Niky), jeho choti Alexandry Hesenské, vnučky královny Viktorie (Alix), carevny-vdovy Marie Sofie Dánské (Fjodorovna), Rasputinovo originalní vymítání chtíče chtíčem…

„Byl první Řím, který byl v Římě, ale ten padl. Pak byl druhý Řím, který byl v Cařihradě, jenomže ten taky padl. Naštěstí Bůh stvořil třetí Řím, který je v Moskvě, a ten nepadne nikdy! Máme vše, co světu chybí. A proto nás svět musí milovat.“ Aby se taková kázání nelíbila carovi, a nakonec vlastně i proletářům všech zemí, kteří se chtěli spojit. Rasputinovo zanícení upřesňují autoři vírou carevny-vdovy: „Rusko je tak velké, kam dopochoduje ruský voják.“ Toho chlípníka ale Fjodorovna nenávidí.

Předrevoluční noblesa Evropy

Kulturní vložka carské rodiny: Samotný car s dvorní dámou Aňou, po revoluci tou vyslýchanou, si zahrají Goetheho „Hrabátko a mlynářku. Carevna Alix je nadšená, Rasputin představení prospí. Vzpomíná se a léčí, mudruje skoro jak u Čechova, ale na dnešní publikum se valí i fakta, třeba o carově ještě předmanželské milence, primabaleríně Matyldě Krzesiňské, Polce, která vyslovuje jednu z mnoha světopravd, třeba polskou:

„Rusko je naprostá katastrofa. Katastrofa, na kterou jsou Rusové hrdí. A my, Poláci jsme zase hrdí, že i tuhle katastrofu dokážeme přežít.“ Tenkrát v Rusku je aforismy nabito. A my nezapomeňme, že v době posledních let carství byla část Polska (ale i Finska) ruská - už potřetí. Pak Rudá armáda dostala výprask před Varšavou (1920), ale čtvrté, donedávna zapírané dělení Polska, ještě přijde v roce 1939.

Do hry vstupuje i zohavená mučednice, syfilitička Gusevová, které se v rodném Rasputinově Pokrovském - „kdesi v tajze na Sibiři“ - podařilo nemravnému svatému muži rozpárat břicho. Přežil. Mimochodem, dialog Gusevové, Rasputina a jeho ženy Praskovji (Paraskeva Dubrovninová) s pointou pokračujícího výslechu Ani a Básníka patří k ukázkám Vůjtkova autorského mistrovství: úsečnost vět, často jednoslovných, napětí, duchovní střet postav, a také posun příběhu o měsíce a roky.

Od atentátu v Sarajevu zuří velká válka. Panika, obchody se vyprazdňují, ale lid je odhodlaný: „Na náměstí všichni jásali. Nemůžou se dočkat, až zase zachráníme Evropu.“ – „To nám Evropa nikdy nezapomene.“ – „Ale co budeme jíst?“

Fantazie – Rasputin s carem v sauně. Rozprava o velké, širé Rusi, o předcích, o hygieně, o vších, kterých nás zbaví sibiřský mráz, a nakonec carův soud nad sebou samým: „Posláním Ruska je být postrachem světa. Já jsem Rusko, a nemůžu to změnit.“ Naplňuje se ale nejprve čas Grigorije Jefimoviče Rasputina. Zůstala po něm legenda o jeho zavraždění milenci Felixem a Dmitrijem. Přežili nakonec v Evropě. Felix +1967, Dmitrij +1942, ten se pyšnil i pařížským románkem i s Coco Chanel.

Jak se rodí happy end

Ještě jeden porevoluční šťastný konec. Bestiálními sklony, které Rusové v genech zdědili po Mongolech, nebyl vybaven Básník. Proto ho u výslechů Ani vystřídali Komisaři. Ti konečně oduševnělou dámu na invalidním vozíku zbavili panenství, a Básník jim k tomu aktu musel recitovat své zamilované Verše o krásné dámě, jež, jak později sám u výslechu přiznal, roztouženě věnoval „revoluci, která spasí svět“. On sám umožnil pak šlechtičně útěk. Ve finském klášteře se dožila – jako poslední, a nejspíš jediná panenská Rasputinova přítelkyně – osmdesátky (+1961).

Z ciziny poslala Aňa Básníkovi děkovný dopis. Tady volná inspirace Annou Vyrubovovou i básníkem Blokem, který umřel přece jen přirozenou smrtí, končí. Tomu v Tenkrát v Rusku jeho revoluční soudruzi, kterým se dopis z Finska podařilo zachytit, a kteří v příběhu zastupují zmíněnou sadistickou lůzu (zhrozil se jí i český rudoarmějec Jaroslav Hašek ve spisku Velitelem města Bugulmy; jak jinak než se sarkasmem a ironií), předvedli, co to je třídní boj a spravedlivý, tedy parforzní výslech. V posledních obrazech Básník už jen chroptí, a chlapi ani nemají sílu vymlátit z něho doznání.

Předají ho proto revoluci ještě oddanějšímu Andrjuškovi. „ Kluci, tomu neuvěříte,“ směje se nakonec třetí Komisař při vypravování povedené historky prvnímu a druhému. „Ten moloděc mu chtěl názorně ukázat, v čem je Rusko lepší než Finsko, no a ten idiot během produkce vypadl z balkónu.“

Nehledejme v Tenkrát v Rusku novou Agónii – Konec Rasputina Elema Klimova. Scénář k filmu zakázala sovětská cenzura za Brežněva, v roce 1966. To se opakovalo ještě několikrát, a když ho konečně režisér mohl dokončit, nepovolili pro změnu jeho distribuci. První diváci tak zhlédli jedno z vynikajících Klimovových děl (mj. Příhody zubního lékaře, Jdi, a dívej se) teprve v roce 1981. Československá distribuce zapírala a tajila Agónii ještě další tři roky…

Budou o mně zpívat!

Tenkrát v Rusku je čistý divadelní otisk posledních let předrevolučního Ruska. Mistrovsky Vůjtkem napsaný a dokonale Ivanem Krejčím na svět vypravený. Bez doslovnosti, a strhujícím způsobem – v dialozích postav hry - je zachyceno pokoutné zavraždění nepohodlného proroka (1916), který jako posmrtné zjevení předpovídá carově rodině její bestiální popravu v Jekatěrinburku. „Budou se tam blížit československé legie, ale lid nedopustí, aby vás chrabří legionáři osvobodili.“ - Duch Grigorije už ví, jak moc se svět po válce změní.

„To nejlepší přijde až nakonec,“ končí Rasputin své proroctví. „Církev vás, báťuško, prohlásí všechny za svaté. Za tu vaši mučednickou smrt. Sám věřící lid ji o to požádá. Nemáš radost?“ Zní zvony, zpívá se carská hymna.

Hodnotové memento epochy vyslovuje car už ve třiatřicátém obraze: „Můj dědeček zrušil nevolnictví, aby se Rusové mohli svobodně nadechnout. A po dvaceti letech ho tihle svobodně dýchající Rusové zavraždili, když se vracel z kostela, kde se za ně modlil.“ Ejhle, úsvit nového Ruska pro dvacáté století. A bohužel už také pro věk dvacátý první.

Zkrátka nepřišel ani Rasputin. Prorokuje si, že v čase, kdy o Romanovcích už nikdo nebude nic vědět, o něm se začnou zpívat písně. Ne sice pravoslavné, ani luteránské, jen německé, a k tomu anglicky. A do toho se prolne Rasputin v podání Boney M. „Ra Ra Rasputin/ Lover of the Russian queen…“

Politická témata to v Česku nemají lehké. Výsledky Cen divadelní kritiky 2025 za nejlepší umělecké výkony roku 2024 to výmluvně dokládají. Jako by v čase, který lidstvu do jeho konce ještě zbývá, chtěli si všichni jen užívat, bavit se… Než do životů lidí vstoupí lhostejná apatie. Už normalizace v ČSSR tak v roce 1970 začala.

Aréna patří k nemnoha čestným českým výjimkám. V inscenaci Tenkrát v Rusku nikdo nevysloví ani jednou jména Lenin, Stalin, Berija, Brežněv, Putin, ale jsou přítomni takřka v každém obraze. Inscenace je to mrazivě pravdivá, a pro zbytek populace, jejíž schopnost přemýšlet se ještě neocitla v záporných číslech, připravili v Ostravě pro milovníky kumštu zážitek podobný, jaký letos nabízí zatím už jen Morganovi Vlastenci v režii Jakuba Šmída v ND Brno. Ti jsou rovnou o Putinovi,

Jak se už koncem března rodí Inscenace roku 2025

K velkému úspěchu Tenkrát v Ruku přispěly určitě kostýmy Marty Roszkopfové, barevně křiklavé jak ilustrace k ruským pohádkám (Krása nesmírná). Dokonale je sladila se scénou Milana Davida. Hudební motivy Ondřeje Švandrlíka střídmě podkreslují místy záměrně nyvý příběh s jemnými akcenty sentimentu Oči čornych, zapomenuté hymny carského Ruska nebo šlágru Rasputin.

Jak je v Aréně dobrým zvykem, všechno chvalně šponuje exprese hereckých výkonů. Inscenaci vévodí Rasputin Martina Siničáka. Přesně a s citem dávkuje jeho chlípnost, zbožnost, přetvářku, vizionářství i víru ve vlastní nadpřirozené schopnosti. Aňa Zuzany Truplové intelektuálně převyšuje Básníka Michaela Rozbroje. Divák jí bezděčně fandí, aby v jejím životě plném těžkých zkoušek zavládl možná i mír.

Carské rodině dominuje spolehlivá stálice Josef Kaluža. Carevnou Alix vystupující rozhodností nad manželovy stihomamné chmury, na druhé straně až příliš spoléhající na Rasputinovy vize, je Kristýna Panzenbergerová Krajíčková, Mikulášovu ke všem nenávistnou matku Fjodorovnu hraje Renáta Klemensová.

Negramotnou, o to neomalenější sílu revolučního teroru zastupují Komisaři Jan Chudý, Milan Cimerák a Vladislav Georgiev, ženy z lidu představují Tereza Cisovská, Michaela Bajgarová a R. Klemensová. Ve scénách s baletkou Matyldou (T. Cisovská), která se dokázala spřáhnout i s Rasputinem, zastupuje její svůdnou mladost členka baletního souboru ND moravskoslezského Julie Svitičová. Ne poprvé, tančila už v Historce o sv. Magdě Johanny Kapteinové v režii Tomáše Loužného.

Memento mori – tempus fugit

Když jsem šel po představení Tenkrát v Rusku přemýšlet, vybavilo se mně jedno dávné naučení o rozdílu mezi pojetím práva německých nacistů a ruských bolševiků:

Třetí říše byla systémem zrůdným a nelidským, s genocidou Židů, Cikánů, Sintů a jiných menšin. Trval ale díkybohu jen třináct let. Jeho gestapo vždy usilovalo, aby vypátralo, odhalilo a popravilo pachatele a jejich pomocníky.

V sovětském Rusku příslušníkům Dzeržinského Čeky a jejím pokračovatelům (GPU, NKVD, KGB, FSB, GRU) šlo vždy jen o vymlácení přiznání - z lidí i zcela nevinných, jen udaných, často v sebezáchovném pudu jiných. Od samého počátku hromadnými popravami (Katyně, Minsk), přemisťováním nebo vyvoláním hladomorů decimovali národy (Ukrajince, Tatary, Kazachy…). Přidali i totální srovnání měst se zemí (Groznyj v Čečensku), nejnověji i celých zemi (pokus o dobytí Ukrajiny). Vládcové toho teroristického státu se mstí protivníkům jiného názoru jejich likvidací. Mají pro ně označení „zrádce“, a doma i po celém světě je vraždí a hubí ohrožujíce všechny kolem. Ten systém ale na rozdíl od nacismu trvá od roku 1917 - po naše časy.

Poslední replika Tenkrát v Rusku – třetího Komisaře (Vladislav Georgiev): „Kluci, taky jste tak šťastní, že žijem?“

Komorní scéna Aréna – Tomáš Vůjtek: Tenkrát v Rusku.  Režie Ivan Krejčí, dramaturgie T. Vůjtek, hudba Ondřej Švandrlík, scéna Milan David, kostýmy Marta Roszkopfová. Premiéra 22. března 2025. Psáno z reprízy 2. dubna.

Hodnocení 100%Jiří P. kříž: