Texty PENCAST únor 2023
Co je nového v Českém PEN klubu?
Olga Walló: Zkusme hledat pozitivní deviace
V minulých číslech jsme náznakem nastínili své sny a plány, které by se mohly vaším přispěním, vážení členové PEN, proměňovat do projektů. Líbilo by se nám, kdybychom měli podíl na obnově literární Prahy jako křižovatky kultur. Opětovné německo-české sbližování, naprosto praktická spolupraxe vzájemného poznávání, v tom hraje nezastupitelnou úlohu.
V návaznosti na naše nářky, jak jsme se intelektuálně ochudili, když jsme po druhé světové válce pozbyli přirozené dvojjazyčnosti, která provázela obyvatele českého kotliny po tisíc let, se nám dostalo zajímavé odezvy. Dejme slovo člence našeho PEN, německé politoložce Eugenii Trützschler von Falkenstein. (Narodila se v Praze v roce 1950, píše knihy, česky publikuje pod svým dívčím jménem Fügnerová):
ET: Chci vás informovat, že o podcastu Českého centra mezinárodního PEN klubu jsem 12. ledna 2023 osobně informovala německého velvyslance v České republice pana Künne, který iniciativu, že bude podcast vycházet dvojjazyčně, přivítal. Se sekretářem německého PEN klubu panem Michaelem Landgrafem jsem domluvila, že český podcast bude presentován na webových stánkách Německého PEN klubu. Totéž jsem domluvila se sekretářkou PEN centra německých autorů v zahraničí paní profesorkou Helgou Druxes v USA.
OW: Soudíme, že je to skvělé, za tuto nabídku ke spolupráci můžeme jen poděkovat. V každém čísle se pokusíme přijít s nějakým námětem či zprávou o události, která, jak zní rčení, „může zajímat obě strany“. Možností je mnoho; téma zvolené na úvod se nabídlo jaksi samo od sebe.
V březnu 2022 se v Praze uskutečnila mezinárodní konference Německo-česko-židovské vztahy 1938–2020, kterou iniciovala právě Eugenie Trützschler von Falkenstein. Konala se v zastupitelství svobodného státu Sasko v Praze. Na jejím uspořádání se podílelo i naše České centrum Mezinárodního PEN. Většinu přednesených příspěvků prezentujeme ve svém Videoarchivu. Pro studijní účely však preferujeme tištěnou formu. Proto jsme na vydání sborníku z konference požádali o podporu také Česko-německý fond budoucnosti. V březnu se dozvíme, jak naše žádost dopadla. Doufejme, že dobře. Zazněla tam řada zajímavých příspěvků, ke kterým stojí za to se vracet. Na konferenci se také promítal krátký film Nenastoupili. Mapuje osudy jedné pražské židovské rodiny, která se prostě odmítla podvolit osudu, který ji za druhé světové války nevyhnutelně očekával. Film nás zaujal natolik, že jsme se vypravili za jeho ústřední hrdinkou
a vypravěčkou, paní Evou Benešovou.
Sedím v příjemném pokoji, hostitelka hledí vlídně, nabízí koláč, je stejně prostá jako noblesní, má nepopiratelné osobní kouzlo. Když vypráví, zní to jako synopse napínavého seriálu pro Netflix.
EB: Tatínek přišel za námi do ghetta, a my jsme spali všichni na jedné takové široké posteli. Oni šeptali a my jsme pak ráno – já za ruku, mladší bráška byl na ruce u táty – a cítila jsem tu ruku, jak se třese. Tatínek nás vyvedl z toho ghetta. Jak se mu to podařilo, jak se to povedlo, já nevím. On o tom nikdy v životě potom nemluvil. A maminka to taky nevěděla. Ale vyšli jsme ven, ještě tu noc – a to připravil předem táta – přešli jsme hranice na Slovensko. Měl zaplaceného převaděče. To jsme ještě měli nějaké peníze a nějaké jsme dostali od dědečka, on byl okresní lékař, měl hospodářskou výjimku, takže mohl ještě léčit židy. A my jsme se u něho stavili – při tom útěku z ghetta – a já měla horečku. A to si pamatuju dodnes, protože jsem měla příšerné představy, takové horečnaté sny. A tak mi dědeček dal nějakou injekci, jenže já měla obrácenou, paradoxní reakci, takže jsem – místo abych byla potichu a spala, aby mohli v klidu – aby se přes ty hranice dostali, tak jsem – to bylo v roce třiačtyřicet, já byla tříletá – já jsem začala hrozně dovádět a Petříček se toho taky chytil, celý šťastný, po tom všem napětí, tak jsme dováděli. A on cestou řekl svoje první slova. On byl trochu opožděný, ale to jsou všichni kluci… Takže řekl VONAT! Protože slyšel v dálce vlak, a to je maďarsky VONAT. Ale my jsme měli nařízeno – já to říkám asi zmateně, ale – když jsme přišli z Prahy, dostali jsme se
z Prahy do Lučence, tak jsme nesměli mluvit česky. „Mlč, nebo nás zabijou!“ To byl takový – to mám v hlavě dodnes. A když jsme utíkali z Maďarska na Slovensko, tak mi zase řekli: „Mlč, nebo nás zabijou!“ A nesměli jsme mluvit maďarsky. A já jsem tehdy za těch… no nevím, dost týdnů, co jsme tam byli, už rozuměla
i mluvila maďarsky. A když jsme zas utíkali, bráška řekl nahlas: VONAT! – když slyšel ten vlak. A bylo to jeho první slovo. A člověk ví, jak maminky vítají první slovo svého dítěte. Ale maminka se na něj vrhla, zacpala mu pusu – a to je jeho nejstarší vzpomínka. Dodnes, když maminka už je pryč.
OW: Celé vyprávění si můžete poslechnout v našem Videoarchivu.
Prožila toho moc a všechno přežila nejen proto, že měla štěstí. Zdá se, že měla i báječné, statečné, vtipné, chytré a nezlomné rodiče. Mnozí se zajímají o celebrity, já jsem zase celá pryč z toho, když naleznu někoho, koho mohu obdivovat. Protože je úplně normální, ale zkrátka lepší než jiní, představuje vlastně úchylku, deviaci! Jenomže pozitivní deviaci. O těch druhých se natáčejí nekonečné krimi-seriály.
Ale i paní Benešová se vlastně stala filmovou hrdinkou. Mohou za to děti. Jezdila po školách a vyprávěla jim svůj příběh. A dětem asi utkvěl, protože k němu kreslily obrázky. Z těch obrázků vznikl komiks Nenastoupili, který neudělal hluboký dojem jenom na nás. Profesor Martin Muránsky se o něm vyjadřuje takto:
MM: Film Nenastoupili znamená pre mňa veľa. Skutočný objav nie len výnimočného životného príbehu paní Evy Benešovej, vtedy malého dievčatka Evy. Práve bezprostredná prítomnosť detského pohľadu robia toto dielo výnimočným, keďže detská pamäť v tomto filme dokáže zviditeľniť nemožné: ukázať hĺbky nacistickej hrôzy a súčasne silnejšiu moc vôle k životu aj bez priameho obrazu krutej, žiaľ v dospelom svete, väčšinovej reality mašinérie masových vrážd a hrôzy z jej mŕtvych obetí. Pripomínam, že dnešná uveriteľnosť absolútneho pritakávania -oddanosti- životu v zrkadle v jeho existenčne a historicky bezprecedentnej zvrátenosti by nebola možná bez druhej nenormálnosti, zásadnej umeleckej odvahy a rozhodnutia režisérky Marty Vančurovej. To znamená výtvarného spracovania a animácie vyrozprávaného príbehu emocionálnymi očami jeho dnešných poslucháčov, viac než 80 detí zo Základnej umeleckej škole v Benešove pod vedením Mirky Bažantovej.
Treťou nenormálnosťou tohto diela je jeho úžasná schopnosť sprostredkovať veľké dejiny nacistickej genocídy malou geografiou miest jeho odporu: nacistami zapečatený byt v Prahe (1942), ghetto vo vtedy maďarskom Lučenci (1943), vlak do Kremničky v Slovenskom štáte, či salaš nad Tisovcom v čase Slovenského národného povstania (1944) alebo česko-bratská dedina Mládzov (1945) - s opäť malými príbehmi tých len niekoľko málo silných ľudí, bez ktorých by to Benešovci neprežili. Takéto dejiny dávajú hneď ľudský--ľuďmi prežitý- zmysel.
Animovaný film Nenastoupili je příběhem pražské rodiny židovského původu, která přežila 2. světovou válku na základě rozhodnutí, že neuposlechnou příkaz k nástupu do transportu.
Film v české verzi ke shlédnutí na https://www.youtube.com/watch?v=vd3mCGcNEYs
S autorkou scénaře k filmu Evou Benešovou (na fotografii vlevo) hovořila Eugenie Trützschler.
http://muzeumvkrabicce.cz/aktuality/index.html
OSLAVY, VÝSTAVY, KONFERENCE
A DOPROVODNÉ AKCE U PŘÍLEŽITOSTI
140. VÝROČÍ NAROZENÍ A 100. VÝROČÍ ÚMRTÍ JAROSLAVA HAŠKA (30. 4. 1883 - 3. 1. 1923)
„Korunovační klenoty vidíte jednou za pět let, rukopis Švejka jednou za život,“ píše Petr Kotyk
v programu projektu Hašek_100, který připravuje České centrum Mezinárodního PEN klubu
ve spolupráci s Památníkem národního písemnictví, Ústavem pro českou literaturu Akademie věd České republiky a Muzeem Vysočiny Havlíčkův Brod. Oslavy, výstavy, konference, doprovodné akce
a přednášky u příležitosti 140. výročí narození a 100. výročí úmrtí Jaroslava Haška začnou 21. března.
PK: Koncem ledna 2022 se uskutečnil třídenní festival organizovaný Českým centrem Mezinárodního PEN klubu 100+1 R.U.R. v Divadle Archa. Na závěr festivalu předání Ceny Karla Čapka 2022 Jaroslavu Rudišovi. PEN klub připravuje v roce 2023 podobnou akci: projekt Hašek_100.
Projekt Hašek_100 bude zahájen 21. března jednodenní výstavou od 10 do 19 hodin v Památníku národního písemnictví, v Muzeu literatury v Pelléově ulici 44. Poprvé po listopadu 1989 bude vystaven rukopis národní kulturní památky Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války za přítomnosti zástupců pořadatelů projektu Hašek_100, návštěvníků výstavy a médií. Korunovační klenoty vidíte jednou za pět let, rukopis Švejka jednou za život! V 17 hodin bude herec Jiří Lábus číst z Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka
za světové války a přečte i poslední rukopis získaný do sbírek Literárního archivu Památníku národního písemnictví do Haškova fondu, rukopis Vepřová historie, přírůstkové číslo 22/2021, od 18 hodin Přemysl Rut zazpívá písně z doby pobytů Jaroslava Haška v šantánech a hospodách zemí Koruny české.
Následně 24. dubna proběhne v Ústavu pro českou literaturu AV ČR v rámci projektu Hašek_100 konference věnovaná vydávání děl Jaroslava Haška. V prvním jednacím bloku Prameny archivář Petr Kotyk pohovoří
o osudech osobního fondu Jaroslava Haška, který je uložený v Literárním archivu Památníku národního písemnictví, a archivářka Helena Šebestová představí projekt Digitalizace osobního fondu Jaroslava Haška. Textolog a editor Jiří Flaišman z Ústavu české literatury probere vydavatelské problémy Haškova Švejka. Literární historik a spisovatel Petr Kovařík bude vyprávět o pátrání po opomenutých textech Jaroslava Haška. V druhém jednacím bloku Překlady filoložka Oksana Palij představí osudy Haškova Švejka na Ukrajině.
Dále bude překladatel a literární historik Jiří Pelán moderovat Kulatý stůl překladatelů o překládání Švejka
v poslední době v Německu, Francii, Itálii a Vietnamu.
Muzeum Vysočiny Havlíčkův Brod připravuje od dubna 2023 výstavu o Jaroslavu Haškovi, přednášky
a naučnou stezku na Lipnicku věnovanou Jaroslavu Haškovi a exkurze na místa spojená s životem Jaroslava Haška, na kterých bude spolupracovat vedle PEN klubu a Ústavu české literatury AV ČR i s Památníkem národního písemnictví. Za Muzeum Vysočiny Havlíčkův Brod vše připravuje kurátor Martin Firon.
Tolik krátce, více se o dalších připravovaných scénických čteních, výletech Prahou po Haškových stopách
a srpnovém turistickém Pochodu Haškovou stezkou na připomínku Haškovy cesty do Lipnice 25. srpna 1921 dozvíte příště. Členové PEN klubu se na představených akcích podílejí a všichni členové i veřejnost jsou srdečně zváni.
Cenu PEN klubu-Vlastní cestou pro rok 2023 převzal Miloš Doležal,
spisovatel, publicista, esejista, básník a kurátor výstav, “za básně, esejistiku, publicistiku a knihy o hrdinech protinacistického
a protikomunistického odboje a neuvěřitelných osudech mučedníků
i spolupracovníků totalitních režimů.”
Rozhodla o tom dvanáctičlenná porota složená z členů výboru PEN klubu. Pod záštitou primátora hlavního města Prahy byla cena
předána v rezidenci primátora na Mariánském náměstí v Praze. Finančně ji podpořila společnost ICZ, dlouhodobý sponzor udílení
Ceny Karla Čapka a Ceny PEN klubu.
Miloš Doležal po převzetí ceny řekl:
_JPG.jpg)
Dámy a pánové, vážení hosté, přátelé, z blízka i z daleka přišlí, drazí kamarádi,
přijímám cenu PEN klubu s velkou úctou a vděčností, s radostnou překvapivostí a děkuji ze srdce všem, kteří
se rozhodli ocenit moji práci, a tedy onu chůzi, občas poklus, jindy škobrtání či klopýtání, samozřejmě někdy
i držkopád, po oné „vlastní cestě“.
Velice se mi název této ceny zamlouvá: Vlastní cestou. Cesta je konkrétní rýha v krajině, uzemněný úsek
s pamětí a směrem, odněkud někam. Cesta je také vrstevnatou metaforou a básnickým obrazem. Jak si přitom nevzpomenout na Heideggerovu Útěchu polní cesty, na Kerouackovo On the road, na Bašóovu Úzkou cestu
do vnitrozemí, na biblickou cestu do Emauz, na Čepovu Cestu na jitřní, na Čapkova Kulhavého poutníka
či Hesseho tuláka Knulpa na cestách – vyjmenovávám zástupně knížky a texty, které mám rád.
A ani v přívlastku „vlastní“ nezahlížím nic anarchistického či egomansky sobeckého, ale spíš jistou trpělivost, trpělivou tvořivost, umanutost, venkovskou tvrdohlavost a sveřepost, vnitřní svobodu a neodvozené přemýšlení. A také schopnost překonávat nástrahy a nebát se přitom zlých a podlých lidí.
Jít „vlastní cestou“ předpokládá - alespoň tak si to sám představuji - vědomí minulosti a těch, kteří nás na oné cestě předešli, tedy vědomí tradice a navazování na její živé (často pozapomenuté) inspirativní výhonky.
A současně schopnost neutíkat před soudobým světem, jeho složitostmi, temnostmi a nemocnostmi, a umět
v něm číst a rozlišovat. A snad bych dodal – přinášet naději, která je dle francouzského básníka Charlese Peguyho křehká a „docela mála holčička“.
Tuto cenu chápu nikoli jako nějakou mramorizaci dosavadního, ale spíš jako povzbuzení k další práci,
k pokračování vlastní cesty. K vyprávění a na světlo vynášení příběhů, ve kterých zlo sice rozleptává a ničí,
ale kde nemá poslední slovo.
V povzbuzení ke způsobu psaní, ve kterém spatřuji dva důležité principy. Principy, ve které důvěřuji i navzdory soudobému převažujícímu paradigmatu – umění naslouchat a schopnost vyprávět příběh. A ještě bych dodal třetí, méně viditelný – mít přízeň nebes, neboť při bádání v archivech či při pátrání po svědcích potřebujete, aby na vaší straně stála fortunáta čili anděl-pošťouch, tedy ten, který vás pošťouchne k něčemu/někomu důležitému, nebo pomůže vyšťouchnout ze zaprášených foliantů pozapomenutou, ale přitom kardinální informaci, dokument či fotku – a to ve chvíli, když jste již nedoufal a chtěl rezignovat ve fázi nedopovězení.
Umění naslouchat – druhému člověku či konkrétnímu místu, lokaci – tomu se učím dlouhá léta. Kdysi dávno,
v dětství, jsem u nás na Vysočině ještě zažil draní peří, kdy se v seknici kolem stolu sešli babky ze vsi a při práci si vyprávěly. Sedělo se na trnoži pod stolem a naslouchalo se hororům i horůrkům. Pak dlouhá léta práce
v Českém rozhlase a také v televizi, kdy mi bylo umožněno a dopřáno natáčet s tolika vzácnými lidmi, kteří prošli tvrdými zkouškami 20. století, přežili Osvětim, Gulag, Jáchymov a navzdory všemožným trápením se
z nich nestali apatické a zahořklé stíny, ale v převážné většině lidé pevní, ostří i soucitní a často se přátelící
s humorem.
A schopnost vyprávět příběh – pocházím z rodu vysočinských písmáků, kteří se pokoušeli zaznamenat příběhy své obce a krajiny - nikoli pro sebe, ale pro potomky, pro budoucí. A pak je tu celá plejáda mistrů, kteří učili
a učí: Jaroslav Hašek, Bohumil Hrabal, Ota Pavel; dobří básníci a dramatici, ale i chasidští rabíni a cadikové
z Haliče, pro které byl příběh klíčem k porozumění a k obnově světa. Ostatně dosti výstižně to vystihl židovský prozaik ze Sighetu, který přežil deportaci do Osvětimi - Eli Wiesel, když prohlásil: „Bůh stvořil člověka, protože miluje příběhy.“
Vážení přítomní, ještě jednou vděčně děkuji PEN klubu za tuto cenu. Rozumím jí také jako pocty všem těm umlčeným, zavražděným, statečným, odhodlaným, obyčejně neobyčejným, ženám a mužům, kterým jsem mohl naslouchat a pomáhat – a snad ještě budu – promluvit a pozvednout hlas. Hlas svědecký. A chápu ji také jako poctu těm, kteří mi na této cestě od mládí pomáhali – přátelům a spolupracovníkům, dobrým učitelům
a dobrým archivářům, mým dětem a především té, která mě bezmála tři desetiletí provázela životem,
po nocích editovala mé texty a pořady a byla mi nenahraditelnou oporou, záštitou i nemilosrdným kritikem –
- manželce Janě, která se tohoto dne nedožila, ale která je tu přítomna, a jak ji znám, stojí někde támhle vzadu v rohu a už mi napovídá, abych skončil s tím čepejřením se a nechal zaznít to podstatné - klavírní umění Barbory Sejákové ve skotačivé skladbě Gigue Lukáše Sommera.
Tedy končím, uctivě se klaním a jsem velice rád, že jsme se tady dnes mohli potkat či protnout na „vlastních cestách“.
Děkuji za pozornost.
Ondřej Vaculík: Laudatio
Básník, spisovatel, dokumentarista, scenárista a badatel Miloš Doležal se narodil v roce 1970 v Háji u Ledče nad Sázavou a k tomuto svému kraji přilnul. Vysočinu nazývá Krabatinou. Čtenáři ho objevili nejprve jako básníka – v druhé polovině devadesátých let vydal tři sbírky jednoslovných názvů: Podivnice, Obec a Les. Začátkem devadesátých let byl redaktorem Perspektiv, tedy přílohy Katolického týdeníku. Od roku 1998
až do roku 2018 působil jako literární redaktor a dramaturg Českého rozhlasu, stanice Vltava, kde vytvořil řadu rozhlasových pořadů a dokumentů z období války a krutých padesátých let komunistického zla. V paměti mi utkvěl jeden jeho dokument o atentátu na Heydricha, v němž ještě vedl rozhovor s lékařem, který operoval Heydricha před tím, než byl nahrazen lékařem německým. Půl roku po odvysílání pořadu ten lékař už nežil, stejně jako zemřeli i další, Doležalem zachycení pamětníci. Jako by věděl, že nemá času nazbyt
Rovněž jako by věděl, že musí, začal pátrat v archivech a objasňovat souvislosti života, kněžství a mučednické smrti číhošťského faráře P. Josefa Toufara. Kniha „Jako bychom dnes zemřít měli“ vyšla v roce 2012. Případ tajemného pohybu křížku na oltáři a komunisty inscenovaného monstr procesu zaměřenému proti katolické církvi jsme sice znali, ale až po četbě Doležalovy knížky nám došlo, že ten případ nelze jen tak zavřít do historie jako například vyvraždění Slavníkovců. Zlo se nevytratilo, pouze tehdy dostalo neobyčejnou příležitost. V jiných souvislostech vnímáme, že podstata zla je stále stejná a podle naďarského spisovatele Sándora Máraie „krutost nelze nazírat jako úkaz, který se váže k době – je to úkaz nadčasový, nadhistorický“. Motivem Doležalovy tvorby je obava, jak sám říká že „zlo má u nás navrch“, a že k tomu došlo po 2. světové válce, kdy jsme vinou obou totalitních režimů pozbyli elit. Zvláštní na tom je, že tato Doležalova obava z nadváhy zla jako by přesahovala i jeho pevnou víru v radostnou zvěst, kdy podle evangelií vzkříšení je naší nadějí. Ovšem naděje a zároveň obava jde u Doležala souběžně, píše o obavě, ale v neutuchající naději.
Také kniha o faráři Toufarovi vyšla v pravý čas, protože podnítila tehdy devadesátiletého sochaře Olbrama Zoubka, aby vytvořil poslední svou plastiku věnovanou Toufarovi - jak sám Zoubek řekl, přímo Toufar se mu nepovedl.
Teprve po vydání knihy o Toufarovi nabyla Doležalova iniciativa síly a došlo k exhumaci farářových ostatků
z hromadného hrobu v Ďáblicích a pietnímu uložení v Číhošti. Osobitá tvůrčí cesta Miloše Doležala tkví také
v tom, že jeho knihy neposkytují toliko čtenářský zážitek, ale často ve společnosti něčím záslužným také pohnou.
Strhujícím, avšak velmi znepokojivým čtením je kniha Čurda z Hlíny. Kdo Čurda byl, víme, Hlína je obec, kde žil. Kniha obsahuje tři dokumentární povídky z protektorátu. Je o zrádcích, konfidentech gestapa. O lidech slabých či pomýlených, v případě Karla Čurdy však o tom, že zrada může být také toliko selháním hrdinství. Čurda
se zrádcem nestal kvůli sobě, ale kvůli šílenému strachu o své blízké. To je modelová situace, kterou vytvářejí totalitní režimy. Máme své zkušenosti. Napadá nás otázka, v jakých mezních situacích by člověk s odhodláním hrdiny nakonec měl nakročeno k Čurdovi? Už netoneme v jistotě, že takové situace nikdy nenastanou.
A nemusí jít o propad do totality, zlo například evokuje už pouhý zlý prezident, jako produkt rozptýleného zla.
Na druhé straně Miloš Doležal stejně zaujatě a objevně píše o statečnosti a o hrdinech, o útrapách spojených
s hrdinstvím. Čteme a klademe si otázku: Zatímco zlo si leze dál a metamorfuje, tak jak je to se statečností, neuvázla nám v historii? Toho poznání se obáváme. Nebýt této znepokojivé otázky, Miloš Doležal by možná psal romány a nikoli velice pracné dokumentární povídky.
Doležalovy prózy v posledních letech převažují nad poezií. Jeho poslední, ale výjimečná sbírka básní má název Jana bude brzy sbírat lipový květ. Vydala ji v roce 2022 Revolver Revue. Vyrovnává se v ní se skonem své milované ženy Jany, herečky, jejíž hlas teď může slyšet v rádiu nebo – cituji - „V Humpolci na rynku / maj zázračnou rouru-bedýnku. / Zatočíš klikou a ozve se hlas Jany / vyprávějící o potulném Kudějovi.“
Miloš nemůže Janu vyrvat smrti ze klína, a tak si ji zpřítomňuje v kytkách, v cestičkách, po nichž šla, a má ji stále také ve staré plechové vaně, kterou kdysi, cituji: „Z kolny jsme vytáhli plechovou vanu. Vyspravili dno, nanosili vodu. Umístili blízko trsů kapradí, podložili nohu dřívkem. Společně po soumraku, ze dvora vyplujem k prvním hvězdám.“
Prostý motiv plechové vany je také v básni Dnes Janinu zahradu zkrápí déšť: „Dnes prší na Janinu zahradu / na srdce mé soužené / zmáčené a scvrklé / na modrou koňadru / sudy i vana jsou plné.“
Nemluvě o Bohu, Milošův zármutek je hojen zejména divem přírody, s Janou jejich společným vztahem
k milované Krabatině. Proto Jana bude brzy sbírat lipový květ.
Celý záznam ze slavnostního večera 11. ledna 2023 najdete ve Videoarchivu PEN klubu
Co jsme přečetli
Vladimír Karfík o knize
Jiřího Hejdy: Žil jsem zbytečně
Knihu Hejdových vzpomínek jsem četl před léty a tehdy jsem se zastavil u kapitoly
Monstrproces, kde při jednom z prvních politických procesů padesátých let Jiří Hejda
taktak vyklouzl z oprátky. Měl jsem lidské zábrany sledovat jeho vězeňská léta.
Ke knížce jsem se znovu vrátil, dočetl celý autorův životní příběh i se svědectvím
o Leopoldově a Valdicích. Osobnost jsem našel nezlomenu, její životní aktivita i ve vězení trvala dál. Stále však mám pochybnost, jestli název knihy, tak jednoznačný, je autorův či vydavatelův. Za sdělením Žil jsem zbytečně namísto tečky bych si dovedl představit otazník. Vždyť pro celý Hejdův život, pro každou situaci je příznačná tvůrčí aktivita, která se pozoruhodně projevila ve vězení, kdy si udržoval intelektuální aktivitu vytvářením formálně náročných věnců sonetů - pouze v paměti, když tužka a papír byly odepřeny. Autor si mohl postesknout, že nemohl naplnit svůj život, jak si představoval. Před čtenářem vzpomínek se však odehrává fascinující živá historie první poloviny minulého století, kde Jiří Hejda hrál tak významnou roli.
Snad tady by pocit zmarněnosti mohl být na místě, avšak nikoli pro nás. Není mnoho vzpomínkových knih, jejichž autenticita je tak mimořádná a svědectví o společenských poměrech tak cenné. Od prvních let po první světové válce, kdy se nejprve ocitnul v Olomouci, se Jiří Hejda věnoval hospodářské publicistice, zakotvil
v pražských Lidových novinách a později ve vydavatelském domě Melantrich, až byl pověřen vedením jednoho z nejdůležitějších průmyslových podniků. Za jeho překvapivým přechodem od vědecké a publicistické práce
do firmy Kolben Daněk stál jiný významný představitel českého finančního světa Jaroslav Preis, který ovlivnil politický a kulturní život české společnosti od devadesátých let 19. století. (Kde skončila Preisova unikátní bibliofilská knihovna, prvních vydání českých knih, již budoval celý život?) Pro čtenáře s dnešní zkušeností
je až neuvěřitelné, jaké v první polovině minulého století měla politika a publicistika i národní hospodářství kulturní zázemí. Hejda nepsal vzpomínky především o lidech, s nimiž se potkával, ale o tom, čím se sám účastnil na politickém a hospodářském dění a přitom je kniha zalidněna tak neuvěřitelným množstvím tehdejších osobností, které utvářely povahu společnosti a její kultury. Lecos jsem o dějinách první republiky zejména z literární historie věděl, Hejdovými vzpomínkami jsem fascinován, historie se mi proměnila v drama společnosti a lidských osudů. V mladších letech Hejda psal i dramata, některá se hrála, jiná neuspěla (poslední mu vracel dramaturg Karel Čapek). Teprve knihou Žil jsem zbytečně vytvořil velké drama české dokumentární literatury
A teď něco o divadle
Máme tu jednu veselou a jednu smutnou zprávu, kterou chcete dřív? Začneme s tou smutnou: Ve věku 90 let nedávno zemřel režisér a pedagog Miloš Horanský. Básník
a autor divadelních adaptací získal za významnou pedagogickou práci pro české divadlo zlatou medaili AMU
a ocenění ministerstva kultury za šíření české kultury.
Na Miloše Horanského vzpomíná publicista Jiří P. Kříž.
Jiří P. Kříž: Tak možná příště Za Milošem Horanským
Patřil ke generaci, kterou jsme my – po válce narození – nemohli už považovat za otcovskou. A žil v čase, kdy vzdálenosti byly ještě nepřekonatelné. Pracoval v úplně jiných městech než v tom našem, ve kterém prý sice studoval divadelní režii, pak ale zmizel. A bylo to všechno tak dávno. Nám ještě nebylo ani deset.
Miloš Horanský, narozený ve dvaatřicátém ve slovenské Bytči, po vzniku Slovenského štátu přesazený
do Kroměříže, kde odmaturoval. Režii vystudoval v Praze a v Brně, ale pak jako synek prý zpupný a hubatý bloudil severní Moravou: Nový Jičín, Opava, Ostrava. Také začal psát. Do Červeného květu, Hosta do domu,
do Kultury, Tvorby, Světové literatury…
V Praze, v polovině šedesátých let, to už jsme i my rozum brali, si to ale u mocipánů zase brzy pokazil. Napadlo ho angažovat se v Klubu angažovaných nestraníků, v organizaci, která byla s pomocí ruských tanků spolu s K 231 - muklové totalit let 40., 50. a 60., spojte se - prohlášena za největší rozvraceče stalinského socialismu.
Ještě stihl se Zdenou Bratršovskou, s Františkem Hrdličkou a Václavem Martincem založit legendární břevnovský
(a chebský) experiment: Bílé divadlo. Pak už mu zbyla jen volná noha. Pořád si ale troufal. Svobodná Evropa krátce po srpnové noci 1968 uvedla několikrát tragickou elegii, reflektující ruskou okupaci Československa - Ruce Goliášovy jakéhosi Jana Davida. Teprve o dvacet let později přiznal autorství Horanský. Obálku bez adresy tehdy po šesti týdnech tvůrčího zápasu svěřil kamarádovi odjíždějícímu do exilu. Ten pak až za hranicemi na ni nadepsal Free Europe, München. Na „holé noze“ se ovšem na začátku sedmdesátých let divadelník ještě moc neuživil, a tak vzal Horanský po chvíli vzdorování zavděk vyhnanstvím v Chebu.
Ovšem stal se zázrak. Podobně jako ve Zlíně, potupně přejmenovaném opět na Gottwaldov, našli útočiště Alois Hajda, Miloš Hynšt, Miroslav Plešák nebo Ludvík Kundera, Sudety přijaly Petra Scherhaufera, Evalda Schorma, Jana Grossmana nebo Luboše Pistoria s Matkou Kuráží Vlasty Chramostové. Kvalita se pak toho Čechy po válce rozvráceného města držela napořád. Přišel Miroslav Krobot, František Hromada a do Chebu se jezdilo jak
do duchovních Lourd, i když Horanský už byl pro změnu v Liberci, Kladně, a teprve se sametem zase v Praze.
My jsme na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vstupovali do života. V Hostu do domu už jsme se potkat nestihli, zakázali ho v roce 1970. Recenzní výtisky sbírek Lunovrat, Amenkámen nebo Pálení hlíny jsme louskali
v Rovnosti a s Jiřím Pavelkou nebo Vítem Slívou jsme se v Literárním klubu klonili k názoru, že jeho obraznost je spíš holanovská než halasovská, jak se tradovalo. A když jsme jeho veršování ocenili, přišel jednou Horanský pochválit i nás. „Jste jediní, kteří si mé poezie veřejně všimli. Praha oslepla.“
Pak jsme se potkávali, jak už se lidé v kvapíku času vídávají. Měl podobnou vizi o zdolávání komunismu, jakou jsme v Brně zastávali s Janem Skácelem: Nepodepisovat žádná prohlášení, snažit se navracet k psaní nepodbízející se, i ty zakázané, vyvzdorovat i pravidlo, že bolševické tituly nejsou vstupenkou ke kvalitě; nebýt jen s někým a některými proti jiným některým… Jen Mefistofelům vzdorovat. Pravda, bývali jsme proto bez odměn – - někdy i bez práce. Úřad cenzora Sládka se činil svědomitě. Ale dosáhli jsme svého.
Vlastně jsme se naposledy s Milošem Horanským viděli – už dávno. Po těžké autonehodě se nikdy úplně nadal dohromady. Esemesky se podobaly jeho grafickým veršům. Jeden musel zapojovat vlastní invenci, aby je rozluštil. Mezitím básník, esejista a dramatik prošel Divadlem ABC, Městskými divadly pražskými, Dramatickou akademií múzických umění, stal se jejím profesorem a děkanem, pražskou Violou, jejíž příznivci se slzou v oku vzpomínají na jeho koláž ze života a díla Marguerite Durasové s Ljubou Skořepovou, na Máchův Máj Báry Hrzánové či Neumím jinak než s láskou o Boženě Němcové s Táňou Vilhelmovou. A k Rukám Goliášovým přidal pendant na listopadové události Ruce Davidovy.
Bylo to dávno. Už v roce 2010, na jedné z repríz Goethova Urfausta režiséra Pavla Kheka v boleslavském divadle, s Petry Halíčkem, Mikeskou a Veronikou Kubařovou v hlavních rolích. Znamenitá inscenace, kritikou – s výjimkou Vladimíra Justa - jako v regionech mnoho jiných nedoceněná. Na besedě s herci a tvůrčím týmem po představení jsme s Milošem Horanským improvizovali ve šťastně hodnotícím kabaretu takovým způsobem, že mne cestou
do Prahy podnikavější, nestárnoucí nezmar přemlouval, abychom stvořili dvojici klaunských mudrlantů
s okružními jízdami kritiků, kteří mají rádi divadlo a nebojí se dobré kousky i chválit… Jak už to ale v životě bývá, už k tomu nedošlo, i když na tomto světě Horanský ještě tucet dalších, v ironii a sarkasmech rozdurděných let pobyl. Žití jinde a kdesi se neobával. Laškoval se Smrtí i s Pánembohem (a docela vážně) či aspoň s jejich obrazy, a měl o nich jasnou představu. A tak si ho nakonec ta dáma vzala. Ve vší vyrovnané slušnosti – v jeho devadesáti.
Už o Vánocích roku 2010 Miloš Horanský odkázal na internetu Divadelních novin
VLASTI:
„Byl jsem v Chebu na oslavách padesátin divadla. Ví o svých zakladatelích, moudře na ně navazuje. Šéfuje tam režisér Zdeněk Bartoš, nedávný absolvent DAMU, erudovaně a s talentem. Nadoblastně. Hrňte se tam a do podobných angažmá, herečtí tovaryši! Nepaběrkujte trapně v Praze a v Brně, ale čepujte síly a první tvořivé kroky v podobných divadlech.“
Bez politiky Miloš Horanský ovšem žit neuměl, k zamyšlení je proto i to, co tehdy určil sršatě – jak jinak - nám všem, ale hlavně
KRÁLI:
„Eva Salzmannová jako prezident Hácha v Kolowratu… Nevadí mi rehabilitovat Háchu. Opačně by se mělo dít
s prezidentem Benešem. Po Mnichovu měl zavelet do zbraně. Prý by byly oběti. Demobilizací zlomil národní páteř.
Pak poslal parašutisty, a oběti při heydrichiádě byly masové, jateční. Stříleli národ bez boje. U zdi.
Z Gottwaldovy parlamentní řeči r. 1929 věděl, co za zrůdu to je, a přece během války jede za Stalinem do Moskvy,
ačkoli tam v jeho vražedné líhni Gottwald byl. Dal Stalinovi Podkarpatskou Rus. Osekal politický život na pouhé čtyři strany – tzv. Národní fronta. Zhanobil se i dalšími činy a postoji; např. k odsunu Němců, k Háchovi, k slovenskému prezidentu Tisovi. A v r. 1945 přivezl Košický vládní program. Socialistický. Za tři roky odevzdával zemi Gottwaldovým bolševikům. - A nezastřelil se. Dramatici, vzhůru, toť dramatická perzóna. Státník – vlastmilující vlastizrádce.“
Jak naléhavé zrovna dnes, kdy stojíme zase už před věčně osudovou volbou. Na západ, nebo na východ?! Petr Pavel, nebo Andrej Babiš?! To už se Miloš Horanský nedoví. My ano. Ještě však tehdy napsal také
CÍRKVI:
„Ministru kultury přinesu rukověť, která shrne chyby předchůdců. I bude v té rukověti jak neopakovat hovadiny, koniny, skopičiny, kraviny, osloviny… (ejhle, náš nádherný jazyk; eufemisticky neřekne člověčiny či lidštiny). Též našemu ministrovi povím, aby nerušil Fond kultury ČR. Byl plodný a užitečný. To se to šmahem něco vyškubne, zatímco by se mělo zalévat.“
SVĚTU
už nic vzkázat nestačil. Umřel 7. ledna 2023. Ale přece – ejhle, z paměti končícího desátého roku třetího tisíciletí po Kristu: „Prodírám se esejistickými díly Tomáše Halíka a jsem obohacován, a místy i učněm duchovního mistra. A jsem heroldem jeho kandidatury na prezidenta České republiky.“
Nestalo se, prý by Halík nectil hierarchii kléru. - Tak možná příště.
A teď tu veselou zprávu...
Olga Walló: Rozhovor
dvou pražských důchodkyň
o jednom divadelním představení
13. a 14. ledna, tedy ve dny, kdy jsme v prvém kole volili příští hlavu státu, se – jistě nikoli náhodně! (v Jindřišské ulici, v klubovně Spolku Kašpar) konala též prvá a druhá premiéra divadelní hry s názvem 2084.
Pozvala jsem na ni svou spolužačku ze základní školy, osobu vzdělanou i vtipnou, ale neměla jsem úspěch. Když si přečetla autorova slova z reklamního letáčku, - teď cituji: "…nejvíce jsem tu hru miloval ve dnech jejího vzniku, kdy byla odmítána jako přepjatá, vytržená a krajně pesimistická utopie“– odmítla mě na představení doprovodit s tím, že jí je na světě dost tísnivo i bez toho.
„Tvoje právo, tvoje škoda,“ pokrčila jsem rameny. „To já jsem zase zvědavá.“
„A podepsáno je to jen písmeny – ten S.d. Ch. co to napsal, to je kdo?“
„Taky nemám zdání. Ale zjistím to. Slibuju.“
A s tím jsme se rozešly, ona domů a já na po strmých černých schodech dolů do klubovny. A pak už jsem
se další dvě hodiny bavila moc a moc. A taky mi trnulo v kostech divným mrazením. A obdivem, ano, zvolna
se rodícím, nedůvěřivým, ale stupňujícím se a silným. Nesla jsem si domů zážitek a začala jsem pátrat.
Bylo to až příliš snadné: S.d. Ch., vlastním jménem Miloslav Vojtíšek, je kmenový autor brněnského HaDivadla . Napsal toho mnoho a dostal za to řadu ocenění, krom jiného je dvojnásobným laureátem Ceny Alfréda Radoka ze nejlepší českou a slovenskou hru. Hm, to bych ho tedy asi fakt měla znát. Hanba ostuda – a taky důkaz, jak je z té Prahy do Brna daleko.
Vědět, co nevím, je však stav chvályhodný, zábavný a aktivizující. V divadelním oddělení Městské knihovny jeho hry mají. Loutám je do sebe, až mi lupe za ušima.
Za hru 2084 však žádnou cenu nedostal. Možná proto, že je tak klasická, tak málo (ve srovnání s předchozími) provokativně alternativní. Je jenom PŘESNÁ. Přesná, ano, to je to slovo. Přesná co do obsahu a formy. Obsah
je napínavý a napadnutý, o tom žádná. Víc neprozradím, to by bylo nefair. Ale nad formou se budu chvilku rozplývat.
Milá spolužačko, prohlašuji přísežně, že takhle dobře vystavěnou původní hru jsem ještě neviděla.
Pomalu a náležitě televizně se rozjíždí monolog hostinského v Hospůdce pod Hradem …ale když už hrozí,
že se začnu nudit, přinutí mě hra zbystřit. Napřed svým jazykem. Přesně generačně odstíněným – jenom trochu jinak, než lze předpokládat. A pak už to jede.
Nic tu nezazní naplno. Z narážek, ze samozřejmých slov – se rodí zápletka. Dramatická a tragická, až se věřit nechce. Až ucho čeká na další aluzi. Až je hlava nucena si skládat dohromady, o čem že se tu hraje, vlastně.
Režie (Šimon Dominik) je střízlivá a účelná, herci – tři muži a jedna žena – Milena Steinmasslová – s gustem slouží textu. A ten utkví. A ten teda utkví!
Dojem je tak silný, že se raději vzdávám rituální sklenky po představení. Neuměla bych být tak rychle společenská. Tramvaj jede noční Prahou a je mi zima. Držím se malých věcí. Ještě nevím, jak dopadnou volby.
A ano, děkuji, to je skvělé, když někdo něco umí.
Foto a informace o představení na https://www.odivadle.cz/inscenace/2084/
Schůzka se slovem: Etymo + Eskymo
Honza Čáp: Sedím, tedy jsem
(o české sedofílii)
Třebaže mnozí předpokládají, že naším biologickým předkem je homo erectus – tedy člověk vzpřímený – , v 21. století už prosedíme tolik času, že i mateřština nám napovídá přejmenovat se
na homo sedentarius, člověka sedavého.
Spočinout někde dolní částí trupu je totiž pro českého člověka tak zásadní, že si od slovního kořene „sed“ utvořil více slov, než byste tušili : namátkou řeknu břišní sádlo, kominické saze, předsednictví EU, obsazeno nebo ranní sedativa.
Když nám v češtině něco sedí, tak je to správné - a možná je to správné už proto, že to sedí. Nesedět můžou účty, daňová přiznání nebo tržba, ale sezení, to jako by splňovalo domácí očekávání: Když nám košile padne, řekneme, že pěkně sedí, třebaže žádnou dolní část trupu ani nemá.
Sedící poloha českého mluvčího uklidňuje i na pohled, – když vidí, že je auto stabilní, řekne, že na silnici pěkně „sedí“ a jízda je určitě bezpečná. Dá se zároveň předpokládat, že stejné auto - ať už je to třeba sedan nebo seat - bude sedět i v zatáčkách. Sezení bývá totiž spojováno také s vírou a nadějí a slova s kořenem
sed mají nad Čechy tak spásnou moc, že když někdo řekne: „Určitě si na to sednem“, jako by už byl problém napůl vyřešený. Místním domorodcům sezení přímo učarovalo.
O to je samozřejmě cennější, že se minulý měsíc miliony sedavých voličů v Česku zvedly a došly
do volebních místností, jen aby si zvolily prezidenta - většina dokonce dvakrát. Je to sice velká pocta pro tradici demokracie, ale jakmile si všimnete, že i prezident je odvozený z latinského praesidēre - tedy před (davem) sedící, ve staré češtině „přědsedající“ - odkazujeme s ním v mateřštině na sedánky mnohem starší než je předseda a parlamentní demokracie: Najednou tímto slovem dohlédneme až do sedimentu prvních pospolitostí.
A co v nich zříme? Bratr Lech se právě loučí s družinou vojvody Čecha a volá : „Tam znejte mé osazení!“
a podle Aloise Jiráska tím myslí něco jako: „Poznáte, bratři, kde se usadím.“
Jistě, čteme jen spekulativní rekonstrukci dávných věků, ale takhle nějak se v našem jazyce doopravdy objevili usedlíci, usedlosti a také sedláci, kteří jezdili do sídelního města. A není tomu jinak ani v době moderních panelákových sídlišť - tahle historie musela vzniknout u vojvody, který usedl na pařezu, a přes trůny kraleviců i faraonů se táhne až k vaší domácí židli.
I ta je ostatně odvozená od kostelního výklenku, ve kterém kněží sedali a říkalo se mu sídel. Z téhle kamenné sídele vyvinula se na jazyce mobilní ergonomická otáčecí židle s opěrátky, podobně jako sedačky, sedátka i sesle. A celý tenhle organický proces přitom vrůstal do lidské anatomie, kde přece máme sedací svaly i kosti, sedací nerv a v puse také stoličky.
Sloveso sedět bývávalo v takové oblibě, že jsme podle něj říkali i libým svalům hýžďovým. Dneska
se sedacímu svalu podle jeho umístění říká jenom „zadek“, ale v 19. století ho obrozenci nazývali také sedadlo, a tomu dětskému ještě naše babičky říkávaly něžně sedínka.
Literárně zaměřené publikum by ještě mohlo zajímat, že se sedavou polohou souvisejí také disidenti. Ne kvůli tomu, že si za nepohodlné názory můžou jít sednout za mříže, kdepak. Vznik jejich postoje se odvozuje z latinského sedēre podobně jako židle. Disidenti totiž neodpadli jako zesláblí odpadlíci, neodrodili se kmeni jako odrodilci, ani nic nepopírali jako renegáti a popírači. Oni si podle slovesa dissidēre odsedají od stolu, kde sedí většina, se kterou nesouhlasí.
A jelikož jich nikdy nebylo moc, zůstali z nich v češtině jenom disidenti a odsedlíka byste v českém internetu googlovali marně.
V rámci české sedofílie můžeme každopádně parafrázovat Descarta a říct: „Sedím, tedy jsem“ . Když naši předkové hlásali rovnost rčením „Wšickni pod týmže práwem sedíme, smrti dluh rovně platíme“ evidentně sloveso sedět používali i ve významu „bydlet a žít“.