ČESKÉ CENTRUM MEZINÁRODNÍHO PEN KLUBU

A co je ještě nového v českém PEN? Opět přišel čas, kdy PEN uděluje Cenu Karla Čapka. Tentokrát ji získala Sylva Fischerová. Ceremoniál proběhl v plné slávě a se vší pompou, laudatio pronesl Vladimír Karfík. Setkalo se s živým ohlasem, poslechněte si ho taky!

​

Je to tak dávno, ale na ty dny nelze zapomenout. Je léto, devětaosmdesátého roku, v Praze dusno jako před bouří. Česká tvorba rozdělena, někdo odsouzen k zapomnění, někdo využíval přízně a publikoval, někdo odkázán

na samizdat. Literatura rozdělena nejméně na tři proudy. A naděje? Zatím slabá. Prahu tehdy navštívila mladá bohemistka z newyorské University Hanna Aria Geifmannová, pražská rodačka, s myšlenkou uspořádat na své americké universitě konferenci u nás nevídanou, kde by o české literatuře pojednali tvůrci, bez ohledu, zda smějí publikovat, či jsou z milosti jen trpěni, spolu se spisovateli, kteří mohli své rukopisy publikovat jenom

v samizdatové, strojopisné podobě. Myšlenka výtečná, naděje, že autoři dostanou povolení k výjezdu do Spojených států velice malá. Hannu to neodradilo, měsíce se vymýšlely cesty, jak autoři najdou nějakou okliku legálně vyjet. Dalo to dosti práce, čas ubíhal, události však také. Když bylo vše zhruba připraveno, padl režim, byl začátek března 1990 a konferenci už nestálo nic v cestě. Stejně i úmysl Petra Steinera z Pensylvánské university vyhlásit během konference svobodu Československu ztratil provokativní aktuálnost.

​

                                                                            Proč na to vzpomínám? Stál jsem před hotelem na Washington Square,

                                                                            z autobusu vystupují čeští spisovatelé, účastníci konference a mně                                                                                        zaujala výrazná, živá, mladá tvář, doposud jsem ji neznal, ale nezmýlil                                                                                   jsem se, skutečně jako bych v tu chvíli pocítil Chvění závodních koní. Byla                                                                               to opravdu básnířka z řady osamělých běžců, Sylva Fischerová, od té                                                                                    chvíle nepřehlédnutelná autorka řady vynikajících sbírek poezie, později i                                                                           prózy, z nichž jednou se vrací k pozdějšímu prožitku ze Spojených států:                                                                              Evropa je jako židle Thonet, Amerika je pravý úhel.

​

Ve svém povolání se Sylva Fischerová zabývá klasickou filologií, ranná její práce má Hesiodovo téma, a tady mě zaujal už sám název publikace: Mohou múzy lhát? Jako by se tu odborná práce dotýkala s básnickou tvorbou. Ale nemylme se, svět poezie Sylvy Fischerové je pozemský, věcný, i když základní lidská témata jsou nadčasová – život – láska – smrt. Pohybuje se mezi každodenností s pocity nevšednosti, mezi póly skutečnosti a fikce. Snad

se zkušeností antické filosofie souvisí v autorčiných verších nepřehlédnutelný stálý dialog jako cesta k poznání. Otázka a odpověď mají stejnou váhu. Vztah člověk – dějiny je osobní, v povídkové tvorbě vydává Fischerová generační svědectví, v něm je zároveň smrt matky i zrození člověka, vědomí otcovského dědictví (ostatně vydává jeho spisy). Co jsme a co si neseme od předků? Sylvu Fischerovou fascinuje jazyk, ptá se, zda vládneme řečí, anebo řeč ovládá nás. Nepřestává být zvědava, kam ji jazyk sám dovede, cítí lásku hlásek a barvu slabik, je zaujata schopností jazyka hrou dotýkat se poznání „zlatá láska zkratek / kdy naráz víme všechno“ a zároveň je zpochybnit. Jedna z knih Bizom aneb služba a mise je na jazyku jako základu existence založena. Smysl pro pojmenování mě zaujal, v poslední knize jsem se zastavil u básně Frahelž, s podivným názvem místa. Vždyť blízké rybníky mají jména docela jiná: Víra, Naděje, Láska, Dobrá vůle, Skutek – i Potěšil. Pocítil jsem, jaký mám k tomuto jménu vztah, slovo mě dodnes přitahuje, řadu měsíců jsem chodil ve Frahelži k vrtům, a když jsem toto jméno jednou vyslovil před Karlem Šiktancem, zalitoval, že je neznal dřív, tak by se mu do jeho básnického slovníku hodilo.

​

Když už jsme u poslední knihy Sylvy Fischerové Jiný život. Wittgenstein, nemylme se podruhé, vždyť nezvyklý její název poukazuje k pojetí základní funkce jazyka u nejvýznamnějšího filosofa minulého století. Neznáme Wittgensteina? Kdo však nezná zaniklou Poldinu huť, Hrabalovu Krásnou Poldi, živou? Fischerová to dobře ví, Wittgensteinovo pojetí jazyka s jeho schopností hry je jí blízké. Frahelž je skutečná stejně jako je skutečná Olomouc, kde básnířka vyrůstala a kde ve škole pro dělostřelecké důstojníky Ludwig Wittgenstein psal Tractatus logico-philosophicus. A jsme doma.

Vladimír Karfík

​

S děkovnou řečí vyznamenané básnířky

vystoupila její dcera Ester:

​

Vážené dámy, vážení pánové, milí přítomní!

Zaprvé bych velmi chtěla poděkovat PEN klubu za obdrženou cenu,

jakkoliv – a to musím dodat jedním dechem – vůbec nenahlížím,

čím jsem si ji zasloužila. To byla také má první reakce na zprávu,

že by měla být udělena právě mně. Skutečně, žádných zásluh

si nejsem vědoma (tuto cenu přede mnou obdrželi například

Günter Grass, Josef Topol, Ludvík Vaculík nebo Erika Abrams,

bez jejíchž překladů by dílo Jana Patočky v cizině nejspíš vůbec

nemohlo vzbudit takový ohlas, jaký vzbudilo), o to víc jsem si však vědoma toho, že od oceněného se očekává děkovná řeč. Zde bych ráda rovnou uvedla, že už od dob studií, kdy jsme v rámci povinné i jiné četby byli nuceni přečíst celou řadu řečí antických řečníků, v latině i v řečtině, mi tento žánr prostě není vlastní, jednoduše se s ním míjím – a proto ode mě žádnou řeč jako takovou nečekejte.

​

Bude to jen pár poznámek, inspirovaných řečí Ingeborg Bachmannové, kterou proslovila v r. 1971 při udělení ceny Antona Wildganse, rakouského básníka a dramatika (který byl čtyřikrát navržen na Nobelovu cenu, dnes už ho ale zná jen málokdo; ostatně i to o něčem vypovídá). Bachmannová se hned v úvodu vymezuje právě vůči žánru „děkovné spisovatelské řeči“ a obecně k očekáváním, jež vůči spisovateli ve vztahu k „časovým otázkám

a problémům“ společnost má.

​

„K aktuálním problémům,“ říká Bachmannová, „mohu říct jen to, že se z nich musíme vypsat, aktuality své doby musíme korumpovat“ (=tomu výrazu zde rozumím ve smyslu „zničit“, jak to latina taky nabízí), „a naopak se nesmíme nechat zkorumpovat frázemi, jimiž jsou nám vnucovány.“ Toto vnucování – dodávám – se odehrává neustále, a to na velmi podobném, setrvalém půdorysu. Ingeborg Bachmannová pokračuje: „Když hovořím, mohu pouze bezmocí řeči poukazovat na něco, co mi připadá důležitější než idiotské tlachy o roli spisovatele včera, dnes a zítra.“ Protože – dodávám opět za sebe – i tyto tlachy už nás vlastně určitým způsobem korumpují, přednastavují nás do určité role, kterou bychom měli naplnit. Takže vlastně jediné – nechci-li být zkorumpována – co mi přísluší dnes a tady, kus vedle Filosofické fakulty, je přečíst báseň, kterou jsem rozepsala 15. prosince ve vlaku z Vídně, kde jsem měla na univerzitě přednášku, a kterou jsem dokončila 25. prosince už tady v Praze.

 

Báseň se jmenuje DNO ADVENTU.

​

                                                        Sestup na dno adventu,

                                                         tady a teď.

​

Advent má dno:

nejistý, divný,

je tam chudoba a nebezpečí

a možná i smrt.

Advent má dno: tam v kolíbce

a hned vedle ní.

(Pod stromek si prosím

polštář z paměťový pěny! Nezapomeň!)

Mořská houba zapomnění

roste na dně,

tam na slámě, kde leží

dítě ve chlévě.

Až vyroste, nasedne

na oslátko: potomka toho osla,

co přežvykuje vedle

a čuchá k zavinovačce.

 

Na dně adventu je

nebezpečí a smrt:

sedmnáct zastřelených, zabitých

lidí. (To si nevymyslíš, to se musí

stát.)

Nebezpečí, smrt a šílenství.

Dno adventu je dno lásky,

překlop ji a máš kýbl nelásky.

(Prosím si polštář

z paměťový pěny! Nezapomeň!)

Agrese vůči druhému

je vždycky agrese

vůči sobě.

Dno adventu je dno adventu.

Nepřeklápěj ho.

Vydrž.

Dej najíst oslátku

a sáhni tam dolů, kde najdeš

išlské dortíčky…

Ty měl rád Franz Josef.

Išlské dortíčky, sedmnáct zabitých

a my všichni, schoulení jak cukroví

z paměťový pěny

na dně adventu.

 

(15. – 25.12. 2023, Vídeň – Praha)

Celý záznam ze slavnosti najdete na tomto odkazu: https://youtu.be/l-RBkx5jUU4 

Ve svém novoročním projevu český prezident Petr Pavel uvedl, že je na čase podniknout kroky k přijetí eura. Rád zde tedy hlásím, že naše mateřština je na novou měnu už připravená.

 

Ještě když před pětadvaceti lety euro vznikalo, byla čeština chvíli v rozpacích, jestli ho má k sobě přivinout a domácky skloňovat – brzy ho ale velkoryse přijala za své a kromě euráčů, eurovek a eurobankovek pořídila už euru spoustu jazykových sourozenců, ze kterých vyrůstají buď eurofobové nebo eurohujeři, také třeba euroskeptici nebo eurosvazáci, ale všichni pak do jednoho pohrdají europivem.

 

Než ale kvůli celoevropskému platidlu začneme plnit konvergenční kritéria, hodilo by se i pár slov k jazykové inventuře současné koruny:

 

Prapůvodně - ještě jako korona - označovala věnec z listí vavřínu spletený pro hlavu vítěze a podobnou posměšně upletli Ježíši Nazaretskému z trní - té se říkávalo bodlivá.

 

Každopádně nejznámější koruna Svatováclavská zajímá jazykovědce i kvůli exotickému rubelitu, jehož název pro rubínovou červeň odkazuje i na krevní bilirubin a červeně tištěné části novin, kterým se dodnes říká rubriky.

 

Zároveň tuhle pokrývku hlavy nechal Karel IV. posázet také cizokrajnými blýštivými smaragdy, jejichž název je příbuzný s arabským slovem pro blesk i s americkým Barackem Obamou.

 

Taky má koruna hodně spinelů, což jsou zas diamanty pojmenované podle latinského spina - tedy osten a trn – prý kvůli tvarům krystalů tohohle minerálu. Na každý pád se kvůli hrotům, které trsají do strun namísto klavírových kladívek, jmenuje podle spiny i klávesový nástroj spinet.

 

Xenofobům je radost připomenout, že všechny tyhle královské diamanty v symbolu české státnosti byly už dříve vrtané, aby je na krku mohly nosit krásky v Tádžikistánu nebo náčelníci v Indii, odkud je teprve obchodníci do středověkých Čech přivezli.

 

Se slovy je to stejné – putují světem jako diamanty. Vždyť třeba výraz šála také pochází až z perského kraje, dávno už ale okolo krku zdomácněla i na Ladových obrázcích české zimy.

 

A stejně jako vzácný kámen mění své uchycení od šperku ke šperku, tak i slova se ve svých kontextech a dobách drží různých významů. Koruna se svými příbuznými slovy není výjimkou.

 

Sloveso korunovat znamená třeba vyvrcholení, když tedy něco završíme. Zároveň ovšem „být korunovanej“ je rafinovaná a subverzní nadávka, kterou zvěčnil gardista Anton Špelec, když prohlásil, že císařpán není vůl, ale korunovanej!

I tudy chodily tedy dějiny koruny a korunovace české.

 

Pokud jde o zdrobnělé korunky zubní, nasazovaly se nejspíš podobně jako symbol moci na hlavu panovníka, a taky sluneční korona – tedy zář okolo slunečního kotouče - inspirovala pojmenování nepříjemně aktuálního koronaviru. Samy o sobě takoé asociace moc neznamenají, společně ale dokazují národní

představivost, která je pěkně košatá. Jako koruny letitých stromů, chtělo by se říct.

 

Koruny se pochopitelně razily také na rakouské mince jako symboly králů, a právě takhle vzniklo to oficiální pojmenování současného českého platidla.

 

Stejnou zkušenost museli s královskou korunou a měnou udělat v Evropě i Dánové a Švédi – ale národní asociace mají své koordináty, a zatímco skandinávské tři korunky odkazují na mužstvo ledního hokeje, ty československé koruny podle zkratky Káčées asociovaly jako „kačky“ nebo „kačeny“ spíše hejno vodních ptáků. (Případně se v představách spojovaly s elektrovodivými dráty, když jim lidé říkali „káble“.)

 

My takhle se vzletnou češtinou můžeme být bohatí, i když třeba v kapse nenajdem ani korunu. Máme totiž v každodenní řeči i své korunové klenoty, na které nemusíme stát frontu na Pražském hradě. Máme pokladnice, které s sebou nosíme za králů i prezidentů. Korunové poklady, které budou platit i v časech eura.

Honza Čáp

www.etymo.cz