PENCAST září 2023 - texty
Co je nového v Českém PEN klubu?
Český PEN klub uctívá památku svého člena Petra Hořejše a navazuje na jeho odkaz
spoluprací s Asociací soukromého zemědělství
Koncem července nás navždy opustil Petr Hořejš: spisovatel, scenárista a redaktor, člen Českého PEN klubu, kterého si převážně starší rozhlasoví posluchači a čtenáři pamatují jako autora rozsáhlé knižní série Toulky českou minulostí. Autor, který dříve psal pod pseudonymem Petr Hora, se dožil 84 let.
„Bohužel hrdinů, kterých si můžeme opravdu vážit, máme málo.
A je typicky české, že velikány, kteří pro společnost udělali nejvíc,
zpravidla objevujeme až po jejich smrti. Za svého života iritují,
či jsou dokonce zatracováni: Havlíček, Němcová, Mácha, Smetana
nebo T. G. Masaryk,“ řekl Petr /Hora/ Hořejš už téměř před dvaceti lety.
“Tato slova však platí i dnes,” potvrzuje Jaroslav Šebek,
předseda Asociace soukromého zemědělství ČR (ASZ ČR) a navíc velký
znalec literatury, a to nejen té, která se přímo týká historie
zemědělství. Seznámili jsme se v minulých letech na akcích PEN
klubu, kde býval častým hostem i se svou ženou. “Při vzájemných debatách se spisovateli a se členy PEN klubu jsme se shodli, že dobře víme, v jakých souvislostech a jakým způsobem u nás probíhala kolektivizace zemědělství a také proč se nevyhnula řadě činů proti lidskosti. Mnozí spisovatelé dokumentují ve svých knihách vývoj mocenského monopolu komunistů v zemědělství, výlučné postavení odborně nekvalifikovaného stranického aparátu a zejména také zastrašovací
a donucovací aktivity Státní bezpečnosti. Jen namátkou zmíním spisovatelku Ludmilu Klukanovou, Jiřího Hájíčka, Olgu Walló, Karla Jecha nebo jejich kolegy Josefa Holcmana či Antonína Bajaju, ovšem mezi členy PENu je jich daleko více," uvedl Jaroslav Šebek. Tímto tématem se dodnes zabývá mnoho autorů, jejichž rodiny byly vyhnány ze svých domovů, zbaveny veškerého majetku a vysídleny bez možnosti náhrady.
„Lidská paměť je krátká, setrvačná a zkreslená, a proto je třeba jistá fakta a postavy připomínat,“ říkal Petr Hořejš, zástupce generace, jež žila zprvu v dobré víře, později vědomě ve lži. A protože neuměl lhát, strávil nejlepší léta jako pomocný dělník. Dlouholeté panování bolševiků zanechalo v naší zemi mnoho zničených životů, rozkradené majetky a rozbitou společnost. Nesmíme zapomínat.
Tak také vznikla myšlenka, že Český PEN klub a Asociace soukromého zemědělství by mohly spolupracovat, vzájemně svou historii připomínat a současnou propagovat. Předsedové Jaroslav Šebek za Asociaci
a Ondřej Vaculík za Český PEN proto uzavřeli koncem srpna 2023 smlouvu o vzájemné spolupráci. Snad se tedy
s našimi novými partnery uvidíme na akcích, které se touto problematikou budou zabývat a historii obou organizací a osudy jejích členů stále připomínat. Může se tak stát třeba při předávání Ceny Karla Čapka v lednu příštího roku, na mezinárodním festivalu Literatura bez hranic, při výročí nedožitých osmdesátin Karla Kryla a na mnoha dalších akcích. V roce 2025 si Český PEN klub připomene sté výročí svého založení. K této události připravuje publikaci,
na níž se ASZ chce také podílet. Doufejme, že na tyto narozeniny Českého PEN klubu nezapomene ani ministerstvo kultury a pražský magistrát, o jejichž podporu také žádáme. Snad tedy ve spolupráci obou organizací najdeme společná a zajímavá témata, stejně jako je nacházel Petr Hořejš v jeho úspěšném pořadu Toulky českou minulostí.
Více o Asociaci soukromého zemědělství České republiky na www.asz.cz
Dana Mojžíšová
Ondřej Vaculík a Jaroslav Šebek při podpisu smlouvy o reklamě a vzájemné spolupráci
Petr Hořejš
Co je nového v Mezinárodním PEN?
Ve dnech 26. - 28. září se bude konat už 89. mezinárodní kongres – tenhle rok online, tedy levně, nic nám tedy nebrání se ho účastnit. A dokonce tu máme novou členku, mladou, jazyky a digitální gramotností vybavenou Evu Vivien Havrlovou, která se jej hodlá účastnit s chutí! Doufáme tedy, že nám bude v příštím čísle
o průběhu podrobně referovat.
Abychom však v rámci Mezinárodního PEN měli i hlasovací právo, musíme zaplatit – jak plyne ze stanov – své příspěvky Mezinárodnímu centru. Dokážeme to? V této chvíli je to ještě otázkou. Vrátíme se k ní v dalším příspěvku.
Podobně jako minulého roku v Uppsale, hodlá se český PEN zúčastnit i práce Výboru pro překlad a jazyková práva.
I ten se sejde online dne 21.9. Ve své práci naváže na červnové zasedání, které jsme bohužel prošvihli. Konalo se pod heslem Make Silenced Languages Visible, volně přeloženo Dejme prostor umlčeným jazykům. Věnovalo se celosvětovému „obrozování“ národních, minoritních, potlačených jazyků všeho druhu. Téma by nás, Čechy, mělo eminentně zajímat, před dvěma sty lety jsme k nim patřili i my. Čeština dnes je literárním jazykem, úspěch. Ztratili jsme však svou odvěkou bilingvnost, chyba. Masové obrozování, které se nám nyní odehrává díky digitálnímu propojení doslova před očima – stačí se dívat – si podobnou chybu nemůže dovolit. Myslet, psát, tvořit, básnit, zpívat v rodném jazyce je nezadatelné lidské právo. Je to inspirativní, otvírá to prostor aracionálnímu, ale mocnému, vysoce nadindividuálnímu činiteli: artikulaci emocí. Aneb – také! Last but not least – jak oslovit voličstvo a nelhat. Znovu promýšlet úkol odpovědnosti intelektuála, národního pěvce, archaicky řečeno. Zůstane-li však minorita sama, zůstane na úrovni stolní společnosti. Nebo to v dobrém případě – příklady se najdou příliš snadno – dotáhne na sousedsky klientelistický Kocourkov.
Nutnou podmínkou zdaru je tu obecná, globální srozumitelnost, nejméně dvojjazyčnost. Překladatelnost, veliké téma. Kterému se hodláme věnovat opakovaně a soustavně.
Olga Walló
Co jsme přečetli?
O knize Jindry Tiché Praha v mé krvi hovoří Vladimír Karfík:
Ve své zatím poslední knize se Jindra Tichá rozhodla vyvolat vzpomínky a podat svědectví
o svém podivuhodném životě, jehož větší část prožila v novozélandském Dunedinu, který
je pro nás sám konec světa. Nikdy jsem nepodlehl klamu, že odchod z rodné země znamená
vstup do ráje. Naopak, člověk sice osvobozen od nepřijatelného sevření sovětské náruče,
v nových, začasté neznámých zemích podstupoval však jiná, někdy i těžší existenční
i existencionální střetnutí. Jindra Tichá má dobrou paměť a je upřímná.
Zažili jsme v mládí zhruba stejnou dobu, ač na filosofické fakultě jsme se potkat nemohli. Když se Jindra Tichá zapisovala na filosofii, měl jsem studia za sebou, a na fakultu, jak jsem ji poznal, nechtěl bych se vrátit. Shodou okolností jsme měli u rigoróza stejného examinátora, vzácného hegeliána Milana Sobotku. Jindra na universitě vyučovala až do počátku sovětské okupace. Když jsem bral knihu do ruky, zvědavost nebyla tolik upnuta na neznámou existenci za mořem, ale stejně na to, co mi řekne o lidských zkušenostech z doby, již dobře pamatuju
i já. Tady mě Jindra Tichá nezklamala, v jejich líčení je věcná, upřímná, i s určitou naivitou, jakou bych nečekal od autorky s jejím rodinným zázemím, zejména s obdivuhodnými ženami, jimž věnuje první část knihy.
Odchod ze země, to už je dobrodružství samo. Bylo by až neuvěřitelné, kdybychom si vlastní zkušeností nemohli konfrontovat věrohodnost vyprávění z první „domácí“ části knihy. Jiný jazyk, jiná společnost, jiné zvyky v anglickém Exteru, dlouhá a bouřlivá plavba oceánem do Neznáma, přistání v Dunedinu, krušné začátky, jež bez lidskosti nových přátel těžko by se přemáhaly. A trvalá komplikace, dnes už těžko pochopitelná: snaha manželky a matky uplatnit svou kvalifikaci a ctižádost vyučovat na universitě. Povedlo se. Vztah k literatuře tak silný, že nakonec jí dala přednost před vyučováním. Pokora, když na počátku devadesátých let nesla autorka do nakladatelství na národní třídě svůj snad první rukopis, je pozoruhodná. Ujala se ho Věra Pašková, dodnes ji má Jindra Tichá v úctě, dluží jí, neboť „udělala ze mne spisovatelku“. Věra Pašková už v roce 1965 redigovala knihu Příběhy pod mikroskopem se studií Patologie jazyka o povídkách Ivana Vyskočila. Dobře si na to pamatuju, autorce rozumím.
Vladimír Karfík
A teď něco o něčem, o čem se ve slušné společnosti nemluví.
Ano, řeč bude o penězích. Jak jsem se už zmínila, aby byl se náš český PEN mohl zúčastnit
89. mezinárodního kongresu „plnohodnotně“, tedy aby mohl volit zástupce do statutárních
orgánů a ovlivňovat tak řádnou demokratickou cestou práci Mezinárodního PEN, musí mít zaplacené „dues“neboli povinné poplatky. A to je v našem PEN problém! Dovolte, abych vám volně citovala z dopisu, který jsme již v květnu obdrželi z Londýna:
"...Vím, že všichni lidé čelí inflaci a zdražování... Po každém členu žádáme ekvivalent jednoho nebo dvou jídel nebo několika šálků kávy. Soudím, že je to rozumná výše příspěvku organizaci, která poskytuje ochranu každému členu, který ji potřebuje. Nicméně pokud vaše centrum shledává povinné platby obtížnými, prosím, napište mně nebo Emmanuelou Asmoahovi. Emmanuel.asamoah@pen-international.org
Vaše centrum náleží do kategorie 1, roční příspěvek je tedy stanoven…. na 17, 85 Euro na člena.“
Zdá se, že uvedené řádky potřebují vysvětlení: „Kategorie 1“ znamená: Česká republika je západní země, její intelektuálové žijí ve srovnání s literáty zemí, jimž PEN pomáhá (namátkou Ukrajina, Barma, Jemen… výčet je dlouhý!), v pohodlí, bezpečí a blahobytu. 17, 85 Euro činí (v přepočtu k dnešnímu dni) 428,45355 Kč, tj. řekněme 430 Kč.
Našemu PEN se tento rok nedostává náležité podpory ze strany státu a města. Ani sponzoři se příliš nehrnou. Možná si říkají: Proč přispívat organizaci, která už dlouho žije z úctyhodných tradic první republiky a neméně úctyhodných tradic disentu a za třicet let si nedokázala najít cestu ze společnosti sponzorované na společnost sponzorující?
Je dobré si uvědomit, jakého klubu jsme členy. PEN, neváháme opakovat znovu a znovu, je politická organizace literátů, hájící v celosvětovém měřítku svobodu slova. Česká organizace vyvíjí v tomto směru úctyhodnou činnost. Jsme rádi, že Česká republika se ocitla z pole podporovaných v poli dárců.
Dovolte mi osobní tón: Odpovídá-li toto elementární tvrzení mému politickému přesvědčení, nebude pro mne problém zaplatit ročně 430 Kč navíc. Pokud je některý z našich členů v tak lidsky obtížném postavení, že by to pro něho problém byl, měl by to neprodleně sdělit výboru. Téměř jistě předpokládám, že se nalezne dárce, který za něho zmíněnou sumu uhradí.
Komu je ovšem politické směřování Mezinárodního PEN lhostejné a zajímají ho jen společenské výhody, plynoucí
z členství v českém PEN, jednal by poctivě, pokud by své členství zvážil. Velí tomu požadavek elementární poctivosti a osobní důstojnosti. Který třeba může imponovat i sponzorům.
Olga Walló
Poezie Jana Borny
A teď něco lepšího. Připomeneme vám jedno jméno, které divadelníci znají dobře, akademičtí literáti vesměs nikoli. 25. srpna 1960 se narodil Jan Borna, režisér, dramatik a básník. Zemřel před šesti lety, léta sužován až posléze usoužen roztroušenou sklerózou. Udusil se úplně
ochrnutý, přesto do poslední chvíle pracoval. Měl mimořádnou schopnost kolem sebe shromáždit mimořádný lidský kolektiv. Jeho dílo v nás budí mimořádnou úctu. Úvahám o tom, jak jsou takovéhle pozitivní úchylky vůbec možné,
se rovněž hodláme soustavně vracet.
Vivien Havrlová
Ukázky z poezie Jana Borny brzy nalezneme i na stránkách našeho projektu Cadena Magica.
Novinky z webu Cadena Magica v překladu kouzelný řetěz
Všichni víme, že řetěz je jen tak silný jako jeho nejslabší článek. To platí u klasických
řetězů. My ovšem máme řetěz magický a tudíž si můžeme dovolit mít všechny jeho články
kouzelně silné i krásné. V tomto měsíci se náš řetěz prodlouží o dva neobyčejné básníky.
O pana Martina Kranze, německého básníka, organizátora uměleckých festivalů a politicky
angažovaného spisovatele. A o již níže zmiňovanou Alenu Vávrovou, která je rovněž
organizátorkou poetických festivalů a setkáních. Web obohatí česky a španělsky.
Vivien Havrlová
Fresnelova čočka Aleny Vávrové
aneb Poznámka na okraj
Pozitivní úchylka – to je vůbec věc! Fejeton na tohle téma nám zaslala
i Alenka Vávrová. Raději bychom ho slyšeli jejím vlastním hlasem,
ani ta neúnavná akční bytost však nedokáže – dosud – být na více
než dvou místech zároveň. Tak vám ho přečte Vivien.
To dopoledne mi pobočka Krajské knihovny Karlovy Vary v Lidické připadla jako úl, do kterého se slétávají včelky.
A přec to byly členky Literárního senior klubu, které mířily na první setkání se mnou. Mnohá z nich s hůlkou nebo francouzskými holemi. Vůbec jsme si nedovedla představit, jaké to setkání bude. Co v takovém klubu vlastně ty "aleholky" pod vedením Táni Pačískové dělají? A tak jsem se raději nepřipravila na nic a zároveň na všechno.
Byla jsem Kočka pochybovačka... Přivezla jsem většinu svých knížek poezie a později reagovala básněmi na jejich
(i nevyslovené) otázky. Dotkly jsme se také mé první prozaické knížky Za chvíli jsme na Smíchově. Básně i povídky zabraly. A myslím, že jsme si hned napoprvé sedly i lidsky. Dokonce jsme si společně i zazpívaly. Loučily jsme se pak s velice příjemnými pocity, a bylo to jistě vzájemné. To se pozná...
A tak jsem na příště zvýšila laťku. Základem setkání byla jakási hravá tvůrčí poetická dílna, kdy jsem jim na svých vlastních textech (do kterých jsem celou partu vtáhla) ukázala, jak pracovat nápaditě a svobodně s rýmem.
Moc se nám ta dílna povedla. Jediný nový člen rodu mužského prohlásil, že se vrátí domů pro zapomenutý mobil. Asi všechny jsme si pomyslely, že už se nevrátí. A on se vrátil a připojil se k naší hře docela vesele a rád. To se také pozná.
Cestou vlakem do pobočky v Lidické jsem přemýšlela o tom, jak záslužnou práci pro karlovarské seniory pobočka Krajské knihovny dělá, a zda vůbec někdo tuší, jak obětavě se této práci věnuje už výše jmenovaná Táňa Pačísková.
Už doma jsem si pro ni připravila za její mravenčí a dlouhodobou práci drobný dárek. A jak jsme se i tady
s členkami klubu sešly, čili sjednotily! I ony jí ze svých zahrádek přinesly kytice za to, jak se jim věnuje. Byl to totiž poslední Literární senior klub před prázdninami.
Karlovy Vary už pomalu nabobtnávaly přípravami na Karlovarský filmový festival a červené koberce čekaly provoněné a připravené padnout světovým filmovým hvězdám pod nohy. Aby jim vyjádřily zasloužený hold a úctu. Příště přijedu z Františkových Lázní s pomyslným červeným kobercem přes rameno, abych se těmto dámám ve zralém věku a pracovnicím knihovny hluboce poklonila a pozvala je na nefilmový červený koberec. A snad bude tato moje poznámka na okraj alespoň malým, ale jasným reflektorem, v jehož světle zazáří opravdická, zdánlivě drobná práce. Pro někoho třeba okrajová, ale druzí, prozíravější, zahlédnou možná pod Fresnelovou čočkou, co je pro naši společnost důležitější než důležité. A za tuto práci posílám na červený koberec nejen Táňu Pačískovou, ale spolu s ní všechny její spolupracovníky pobočky a členy jejího Literárního senior klubu. A proto, že je můj červený koberec nejen provoněný radostí a láskou, ale je i nekonečný, bude tam stát celá hustá síť našich knihoven
v Čechách. Jejich práce je tvořivá a neodmyslitelná od opravdické kultury.
Alenka Vávrová
Etymo & Eskymo Honzy Čápa: Jak si „zaříjet“
Rozmarné nemusí být jen léto. Jazykový příspěvek Honzy Čápa aktuálně vysvětluje,
jak září etymologicky klame tělem, proč má tento měsíc zvukomalebný název a jakou
slovesnou předponu v češtině používáme, když si chceme krátkodobě užít. A jako
bonus pár tipů na klimatické změny kalendáře pro rok 2073.
Když vedete pravidelnou etymologickou rubriku, časem se nevyhnete českému pojmenování měsíců v kalendáři.
A tak třeba zkoumáte, jak se řekne měsíc září v ostatních slovanských jazycích, a zjistíte, že stejně jako český březen souvisí s břízami a duben s duby, tak i polské září - tedy wrzesień (čti „vřešeň“) - se inspirovalo v místní vegetaci! Jmenuje se totiž podle vřesu obecného, který touhle dobou vykvétá.
Vida vida, jak se nám Západní Slované harmonicky sžili s přírodou a zdárně podle ní odměřují svůj pozemský čas.
Platí to i o českém podzimu – opadávající stromy nás inspirovali pro pojmenování listopadu a říjen jsme si zas nazvali podle lesní fauny, tedy jelenů v říji.
Ale teď tu máme měsíc devátý, který trochu klame tělem a jako magnet přitahuje výkladová nedorozumění způsobem přímo „zářivým“.
Už v baroku totiž jazykovědec Václav Jan Rosa vysvětloval slovo září zemědělskými pracemi. Tvrdil, že název pochází od orby – konkrétně měl vzniknout ze slova zaoři neboli zaorám –, což je činnost, které se věnoval Přemysl Oráč, ruchadlo bratří Veverků i moderní traktory. A pokaždé to dělali po podzimní sklizni, takže motivace pro takový název by tu asi byla. S tím obděláváním půdy byl prý ale nakonec autor Čechořečnosti přece jen vedle.
Myslíte tedy, že naše září kalendářní souvisí se září sluneční? Jedna pranostika říká, že „v září mnoho požárů bývá, proto se obloha rdívá,“ a naznačuje tak, že při pojmenování tohoto měsíce mohly světelné efekty skutečně hrát svou roli. Popravdě ale nehrály. Za pojmenováním září se neskrývá světlo ale zvuk, jelikož tohle pojmenování souvisí s tím, jak „troubějí na horách jeleni“, což je spojení, které znají i lidé, kteří nad dechovkou i myslivostí ohrnují nos.
Ale moment, řeknete si, to už jsme tady přeci jednou slyšeli o zvěři v souvislosti s říjnem! A říkáte to správně, protože jméno měsíce září má stejný slovní kořen jako říjen - oddvozuje se totiž také od říjení vysoké a spárkaté zvěře. To totiž u jelenů začíná už v předešlém měsíci, kdy si někteří z nich už „zaříjí“ – tedy počnou občas říti, řváti. Proto se tomuto měsíci říkávalo dřív také zářujen a stejná zvukomalebnost platí o ryčení, řičení a koňském ržání a zřejmě souvisí také s říháním a slavným animovaným pytlákem Říhou Honzy Vyčítala.
Nás ale zaujme ta předpona za-, která rozlišuje slovesné vidy a v tomhle případě i měsíce: „Minulou sobotu jsme si šli za-plavat. Nemusím se přejídat, stačí něco za-kousnout.“ Odborníci o tomhle jazykové triku říkají, že kombinací prefixu za- a reflexivního si se u nás tvoří slovesa s významem „vykonávat po kratší dobu činnost k vlastnímu uspokojení.“
Cítíte u těch sloves taky jejich „rozmar, dočasnost a nevázanost a snad i svobodnou vůli“? Naši předkové museli mít dobré povědomí a pochopení pro to, když si jelen jen tak zaříjí už o pár týdnů dřív, když to na něj přijde.
Tuhle akční rozšafnost registrují softwarové statistiky Ústavu pro jazyk český dodnes a v první patnáctce dnes nejčastěji takto vyjádřených rozmarů jsou: Zahrát si, zazpívat, zatančit, zaplavat, zacvičit, zaběhat, ale také zakouřit si, zanadávat, zařádit, zaflirtovat a zasouložit. I takovéhle rozšafnosti máme tedy v předponě za- a měsíci září zakódovány.
Když ale vedete pravidelnou etymologickou rubriku, přijdete taky na to, že dějiny jazyka se netýkají jenom jeho minulosti a dneška. A jelikož mateřština bude mít místo i v kalendářích zítřka, můžeme se ještě ptát: „Jak budou české názvy měsíců reflektovat přírodu třeba za 50 let, když už teď se Evropa neobvyklým tempem zahřívá?
Budeme snad zimní měsíc leden muset vysvětlovat vnukům na ikonkách ledničky, protože častěji než rybníky nám už v té době budou zamrzat počítače? Dalo by se také očekávat, že při dodržování tradice přibudou roku 2073 do českého kalendáře i přírodní názvy měsíců jako požárec, suchen nebo zaplaven.
A že si září kdysi vzešlo jen tak mírnix týrnix z kratochvilného troubení na horách, to už vám zkrátka v té sluneční výhni nikdo neuvěří.
Honza Čáp
Zářijový PENcast pro vás připravili: Jan Čáp, Vivien Havrlová, Vladimír Karfík, Olga Walló, Alenka Vávrová a Dana Mojžíšová.